„VRANEČKOVA“ KRONIKA
Jsem velmi rád, že zde můžeme se souhlasem autora p. Drápaly uveřejnit výběr z tkz. Vranečkovy kroniky. Jde o faktografické informace, které se přímo vážou na historii Zašové.
Jsem velmi rád, že zde můžeme se souhlasem autora p. Drápaly uveřejnit výběr z tkz. Vranečkovy kroniky. Jde o faktografické informace, které se přímo vážou na historii Zašové.
Postava autora básnické sbírky Zašovské pomněnky, která v roce 1947 vyšla pod pseudonymem J. O. Bor, byla po dlouhá léta tajemstvím. Dokonce přepečlivý spisovatel Oldřich Šuleř ve své knize „Laskavé podobizny“ (Repronis Ostrava, 2005) uvádí: „Postava Jana O. Bora je – byť to zní neskutečně – zahalena tajemstvím, věru že se o něm tuze málo ví.“
V polovině června 2010 definitivně zanikla budova zašovského železničního nádraží. Patřilo k cechovním náležitostem, aby vlaková nádraží pěkně vypadala. Personál jednotlivých nádraží jako by soutěžil, které z nich bude úpravnější celkovým vzhledem budovy, okolí i květinovou výzdobou.
ARNOŠT BOROVIČKA – ZAŠOVSKÝ VARHANÍK (3.1.1891 – 19.5.1950)
Nahlédnutím do závěru předminulého století se můžeme poučit, že v březnu roku 1891 se konaly volby do říšské rady, kde konzervativní staročeši byli nuceni ustoupit radikálním mladočechům, ti založili Národní stranu svobodomyslnou, bojující za občanská práva, rovnost a rozšíření samosprávy. V květnu roku 1891 byla v Praze zahájena jubilejní zemská výstava
V Zašové, asi 1 km někdejší úvozovou cestou od hřbitova směrem k západu, přes potůček v Háji a dál na Krhovou, stojí na návrší a uprostřed polí osamělá kaplička. Původně byl ve vitrínce obrázek sv. Alžběty, proto se tomu místu dodnes říká „u Alžběty“.
Připomeňme si zašovského rodáka, učitele a malíře Václava Jaroně. Narodil se 4. 2. 1920 v Zašové, zemřel 20. 3. 2005 ve Valašském Meziříčí. Od dětství byl život Václava Jaroně pevně srostlý s Valašskem. Povoláním byl učitel, působil doma i v zahraničí.
Trpěly egyptské sfingy, žoldáci několika armád si z nich udělali terče pro své zbraně. Krutý konec potkal Stalinovu sochu na Letenské pláni v Praze a pozůstatek podstavce dodnes nechává tušit o jak mohutný monument šlo, než ho rozmetala exploze. Nejrůznější plastiky minulého režimu jsou káceny a smýkány v nejlepším případě do depozitářů a nabízeny sběratelům kuriozit, v horším případě končí v tavicích pecích. Neméně dramatické osudy měly sochy prvního Československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.
Mohutný balvan slepence severovýchodně od Zašové, divoce rozeklaný skalní útvar v nejvyšším bodu Pohoře (454,6 m), od jihu napůl vyvrácený a porostlý svěžím mechem, od severu podseknutý, připomíná mohutný zub, který vyrostl z kamenité země. To je Čertův kámen, který podle pověstí zasadil v dávné minulosti mezi borovice čert. Skalních útvarů spojených s čertem je povícero: vrch Čertův mlýn východně od Pusteven, Čertovy skály u Lidečka a další. Zpravidla se k nim váže skazka o nesplněném úkolu pro čerta do úderu dvanácté hodiny v noci. Tomu by v zašovské Pohoři odpovídaly kameny roztroušené po celém hřebenu Pohoře a jeho úbočí, čím blíž k vrcholu tím je jich víc a jsou větší. Jak to doopravdy bylo se zřejmě nikdo nedozví. Čertova kamene využívá zašovská mládež k pokusům o šplhání a pod severní podseknutou stěnou, očazenou od ohně, jako shromaždiště místních zbojníků.
Na sklonu roku 1944 a počátkem roku 1945 kopali po celém hřebenu Pohoře nuceně nasazeni zákopníci dodnes patrné zákopy. Po večerech pak vyprávěli, že v těch místech po nocích naříká pohřbené nepokřtěné dítě. Zákopy měly sloužit ke zpomalení postupu Rudé armády od Rožnova pod Radhoštěm ve směru na Valašské Meziříčí. Ústup německých vojsk však byl tak rychlý, že odtud nepadl jediný výstřel. Podnes je kolem Čertova kamene uprostřed letitých borovic zvláštní atmosféra a výprava na schůzku s čertem si žádá trochu odvahy.
(sb)
Dnes už si profesi ledaře málem neumíme představit. Technický pokrok má podobu chladniček a mrazicích boxů bez nichž by se sortiment nabízeného zboží zejména v současných teplých zimách velmi ztenčil.
V Zašové u dolního mostu na rozcestí, kde býval zájezdní hostinec a později dnes už zaniklá hospoda u Frňků, stojí u cesty cholerový kříž. V jeho těsné blízkosti vznikla po roce 1990 z prastaré nevzhledné stodoly pěkná restaurace „U Václava“.