J.O. BOR A ZAŠOVÁ

J.O. BOR A ZAŠOVÁ

Postava autora básnické sbírky Zašovské pomněnky, která v roce 1947 vyšla pod pseudonymem J. O. Bor, byla po dlouhá léta tajemstvím. Dokonce přepečlivý spisovatel Oldřich Šuleř ve své knize „Laskavé podobizny“ (Repronis Ostrava, 2005) uvádí: „Postava Jana O. Bora je – byť to zní neskutečně – zahalena tajemstvím, věru že se o něm tuze málo ví.“ Jasno do celé záležitosti vnesly až vzpomínky Vladislava Kresty, prostředního syna J. O. Bora, které sepsal dvacet let po otcově smrti ke stému výročí jeho narození v červenci 1995, ty se v rukopisné podobě dostaly do rukou zašovského kronikáře pana Zdeňka Poruby. Pod pseudonymem Jan O. Bor se skrývá spisovatel, básník, kronikář a kulturní pracovník Josef Kresta (14. 7. 1895 Příbor – 11. 5. 1972 Vítkov).

050_bor

Titulní strana knihy

 Životní dráhu Josefa Kresty nekompromisně poznamenal přelom 19. a 20. století. Narodil se jako druhý ze čtyř dětí v Příboře v domku č. 102 ve Špitální ulici, kde otec Adolf utápěl bídu ševcovského řemesla v kořalce. V devíti letech se stal Josef polovičním sirotkem, když matka Františka po porodu čtvrtého dítěte zemřela na mrtvici; právě narozené dítě, o které se nikdo nestaral, krátce na to zemřelo hladem. Bída vyhnala Josefa do služby k sedlákovi. Po ukončení obecné školy se stal žebravým studentem, bydlel u stařenky v obecním chudobinci, spával s ní v jednom lůžku. Ze studia sběhl, ale řemeslo natěračské u mistra v Jičíně, který neuměl slovo česky, se mu nezamlouvalo. Raději se dal v Příboře do učení na bednáře a po vyučení to dotáhl v pivovaře v Místku až na vrchního bednáře s královským platem 65 zlatých měsíčně. Slibnou kariéru ukončil povolávací rozkaz do zákopů první světové války na italskou frontu, kde jako zákopník obdržel za odvahu velkou stříbrnou hvězdu. Vídeňská firma Dreibholz, vyrábějící sudy, potřebovala bednáře, vyreklamovala Josefa Krestu z fronty, platila mu týdně 700 korun, bednáři byli tehdy nejlépe placenými řemeslníky. Hned po skončení války se vrátil Josef Kresta domů, sloužil u II. příborského praporu jako četař. U vojska zůstal až do zimy roku 1920. Potom nastoupil k policii v Ostravě. Státní služba pod penzí mu umožnila oženit se s Františkou Víchovou z Jančí u Vítkova, měli spolu tři syny.  Jako neuniformovaný „tajný“ policista se specializoval na vyšetřování úrazů ve Vítkovických železárnách. Otřesné pracovní podmínky vítkovických dělníků jej přiměly napsat knihu „Oběti strojů“ (1931). Policejní ředitelství se o tom nesmělo dozvědět, proto zvolil pro své postavy anglická jména a knihu vydal pod pseudonymem J. O. Bor. Přece se vše vyzradilo a následovala šikana. To však Josefa Krestu od další literární činnosti neodradilo, napsal románovou reportáž Ocúny hald (1932), a knihu z Podkarpatské Rusi V hladových horách (1933).  Neklidný rok 1939 prožíval jako policejní úředník v Českém Těšíně, odkud musel i s rodinou uprchnout do vnitrozemí. Následně byl z důvodu těžké oční vady penzionován. Útočiště během válečných let našel i s rodinou v Zašové u bratrance Antonína Kresty, obchodníka se smíšeným zbožím. Aktivně se zapojil do odboje. Během šesti let pobytu v Zašové psal verše, ty pod pseudonymem J. O. Bor vydal v roce 1947 jako Zašovské pomněnky. 

Po skončení války se Josef Kresta usadil s rodinou ve Vítkově. V neobyčejné šíři se věnoval společenské i kulturní činnosti jako divadelní režisér, filmový referent, vzdělavatel hasičské jednoty a jiné. V letech 1948-1949 působil jako předseda Městského národního výboru ve Vítkově. Byl řádným členem přírodovědecké společnosti, Čsl. astronomické společnosti v Praze, lektor Socialistické akademie v Ostravě, ředitel Okresní osvětové besedy, archivář ONV Vítkov a kronikář města Vítkova. Napsal také kroniku nemocnice ve Vítkově, kroniku obcí Větřkovic a Jančí, vlastivědnou knihu Tvář starého Příbora a další. Dopisoval si s Petrem Bezručem i s jeho sekretářem dr. Pírkem, se spisovatelem dr. Vojtěchem Martínkem, básníkem Metodějem Jahnem, literárním kritikem Dr. Milanem Maralíkem a jinými. Poctami pro spisovatele, básníka a kronikáře Josefa Krestu (J. O. Bora), zasloužilého občana města Vítkova, popsal jeho syn Vladislav dvě strany. Josef Kresta zemřel ve věku 77 let v Okresní nemocnici Vítkov 11. 5. 1972. Rozloučení se konalo o čtyři dny později v obřadní síni ve Vítkově, téhož dne byly ostatky zpopelněny v obřadní síni krematoria v Ostravě, urna převezena do Vítkova a uložena do společného hrobu rodiny Krestovy na městském hřbitově.
Také v Zašové si „svého“ autora považují. Básnickou sbírku Zašovské pomněnky J. O. Bora – Josefa Kresty znovu vydali v roce 1999 a pro zájemce připomínáme, že je k dostání na OÚ v Zašové.

(sb)


Vyhledat

Rubriky

Výběr fotoalb



Miniatury
Prezentace