Druhá světová válka ve Veselé III.

Druhá světová válka ve Veselé III.

V pořadí třetím článkem od paní Kubrické připomeneme 70. výročí od konce války …

Ještě se jednou vrátím k výstavě k  70. výročí 2. světové války pořádané 20.6.2015 občanským sdružením RÁJ Veselá v kulturním domě ve Veselé. Jedním ze zajímavých a milých okamžiků zaznamenaných na výstavě byl pozdrav vnuka přímého účastníka bojů 2. světové války Vasila Vasiljeviče Hrinjuka z ukrajinské obce Rachov nedaleko slovenských hranic, který s armádou generála Ludvíka Svobody prošel boji od Buzuluku až do Prahy. Na výstavě bylo možno vidět vyznamenání, která za svou účast v bojích obdržel. Jeho vnuk, spolupracovník Petra Malíka, který mu o chystané výstavě vyprávěl, poslal účastníkům výstavy jako výraz poděkování za vzpomínku na ty, kteří bojovali ve válce, dvě láhve na přípitek. Petr Malík jeho příběh účastníkům výstavy převyprávěl a společně jsme si přípitkem Devět sil (název likéru) uvědomili, jaké náhody a zajímavá setkání nám život stále přináší…..

Silným příběhem je i život zašovského rodáka pana Jaromíra Václava Daňka, který byl uveden na jednom z informačních panelů na výstavě:

Hrdina bez glorioly

Jaromír Václav Daněk pochází z vesničky Zašová na Valašsku. Jako jeden z „Tobruckých krys“ přežil Tobruk. Jako pěšák prošel během 2. světové války Rusko, Blízký Východ, Afriku a pak jako letecký navigátor Anglii a Kanadu. Kanada se mu stala druhým domovem, tam nedaleko Edmontonu 26.2.1983 ve věku 72 let, daleko od domova, zemřel – válečný veterán 2. světové války, málem zapomenutý …

Narodil se 19.4.1911 v Zašové v rodině u Daňků „na kopci“ jako jeden z 8 dětí. Od mládí tíhl k hudbě, uměl hrát snad na všechny hudební nástroje, založil vlastní kapelu. Byl také Sokol a velký sportovec, ale především velký vlastenec. Ve Valašském Meziříčí vystudoval učitelský ústav a tam také vykonával vojenskou prezentační službu u pěchoty, kde dosáhl hodnosti podporučíka v záloze. Učil v Zašové a pak také na Horní Bečvě. Sem se k učitelování také vrátil v r. 1938 po demobilizaci už jako poručík v záloze. Tady vznikl učitelsko-partyzánský tandem Haša-Daněk, když spolu převáděli na Slovensko lidi, kteří utíkali před Hitlerem. V září 1939 mu byla během vyučování doručena z hranic depeše, že jeho činnost je vyzrazena. Zadal dětem úkoly, co vše musí udělat, než se vrátí, usedl na motorku, na Zavadilce vyzvedl číšníka Karla Křenka a oba společně prchali před zatčením přes Třeštík a dál pěšky směrem na Slovensko. Dvojí pokus projít přes Maďarsko na západ se nezdařil, tak se pustil přes Polsko a východ za Svobodovou armádou. Dostal se až do ruského pásma, považovali jej za Poláka, teprve při neustálém opakování, že je Čech a že jde za armádou plukovníka Svobody, byl konečně dovezen do tábora k našim. Po neuvěřitelných útrapách byl ve velmi zuboženém stavu, nohy ovázané hadrama, promrzlý, hladový. Ujal se jej Stanislav Kraus, učitel pocházející z Holína u Jičína, tak vzniklo přátelství, které přečkalo všechny válečné útrapy. Naši vojáci chtěli bojovat ihned a kdekoliv proti Hitlerovi, ale v ruském táboře se pořád jen cvičilo. Sedm z nich chtělo uprchnout přes Rumunsko a dál na západ, vyměnili od kolchozníků z nedaleké vsi chleba a hodinky za lyže a v r. 1940 čekali na jasnou únorovou noc, akce však byla vyzrazena a všichni museli veliteli Svobodovi slíbit, že už se o útěk nepokusí. On jin naopak slíbil, že jim pomůže se dostat do první bojové jednotky Československé armády, slib dodržel a skupina vojáků i s Jaromírem Daňkem a Stanislavem Krausem cestovala vlakem přes Moskvu a pak lodí do výcvikového tábora Gedera nedaleko Tel Avivu v Palestině. Výcvik byl zde ukončen vytvořením 11. Čs. praporu, který se přesunul do Judské prolákliny, která je o 392 m níž než hladina Středozemního moře. Přes den tam panoval žár, že bylo možné v písku uvařit vejce, od nočního chladu cvakaly zuby. Vycvičená jednotka koncem února 1941, připravená k nástupu do bojové akce, se přesunula přes Jeruzalém do Alexandrie. V červnu bojovala v Západní libyjské poušti, zde zuřila pravá pouštní válka, jídlo jen z konzerv, tři litry vody na muže a den. Odtud byla jednotka odvelena do Sýrie a v říjnu 1941 se plavbou na torpédoborcích Napier a Healthy přesunula do Tobruku, kde byl velitelem plukovník Klapálek. Tobruk během úporných bojů jen z dálky vypadal jako město, ve skutečnosti z něj čněla jen kostelní věž a štíhlý minaret, zde za drátěnými překážkami žilo na 20 tisíc lidí – byli to vojáci, kteří z děr rozbořeného města prováděli výpady na německé oblehatele – nazývaní jako „Tobrucké krysy“. Tobruk byl vysvobozen z obklíčení po bleskové ofenzívě britského velitele na Středním východě generála C.J. Auchinlecka. Koncem března ti, kdo přežili, byli vystřídáni a 7.4. se začali přepravovat do Palestiny. 24.6.1942 uveřejnila Čs. Vojenská mise na Středním východě výzvu k náboru do čs. Letectva ve Velké Británii, přihlásilo se 418 dobrovolníků, z nich bylo vybráno 171. V říjnu se budoucí letec Jaromír Daněk spolu s ostatními nalodil v Suezu na dopravní loď a přes Rudé moře se plavili do Anglie, kde bylo vybráno 13 důstojníků (mezi nimi i poručík Jaromír Daněk) pro výcvik leteckých navigátorů, který se měl uskutečnit v Kanadě. Lodí se po 8 dnech plavby dostali do New Yorku a odtud vlakem do Monctonu v Kanadě. Krátce nato byli zařazeni k No.6 Bombing and Gunnery School v Mountain View nedaleko městečka Belleville. Tady čekal budoucí letce tvrdý výcvik ve „dvanáctidnech“ – vždy deset dnů nepřetržitého zaměstnání a dva dny volna k odpočinku. Po skončení výcviku následovala krátká dovolená v Ottawě. Tady se všech 15 československých navigátorů zúčastnilo vojenské přehlídky uspořádané u příležitosti návštěvy dr. E. Beneše. Jaromír Daněk nesl během přehlídky naši vlajku. Pak následoval přesun do dalšího výcvikového střediska RCAF v Ancienna Lorette (zde se poručík Jaromír Daněk seznámil s dívkou, která měla shodou okolností stejné jméno jako výcvikový tábor, jmenovala se Lorette, s ní se ten typický valašský ogar vyšší postavy, povoláním učitel a letecký navigátor oženil, po válce si v Kanadě pořídili malý hotelíček, který přebudovali na velký hotel a pojmenovali ho Praha, měli spolu tři děti, ale to už je docela jiná historie). S létáním začali 23.6.1943 na Catalinách Canso, které s přídavnými nádržemi vydržely ve vzduchu až 27 hodin. Zpočátku šlo o jakési toulání nad řekou Sv. Vavřince a rozlehlými kanadskými lesy, kde také pátrali po ztracených letadlech a jejich posádkách, většinou neúspěšně. Od prosince 1943 pak doprovázeli a chránili lodní konvoje plující z USA podél východního pobřeží Kanady směrem ke Grónsku, Islandu a také Anglii. Vyhledávali a ničili německé ponorky, které se tehdy znovu začínaly objevovat až u amerického pobřeží. Práce navigátora spočívala v tom, že během operačních letů (s výjimkou vážných situací) byl nařízen přísný radiový klid, spojení s loděmi při doprovodu konvoje bylo udržováno pomocí světelné signalizace ručně ovládanou lampou. Schopnosti a znalosti navigátorů pro operační službu v severských oblastech musely být na značně vysoké úrovni, důkladná znalost astronavigace se pokládala za absolutní samozřejmost. I když bojové lety nebyly prováděny za přímého ohrožení německými stíhači, práci ztěžovala příroda – nepatrná chyba ve výpočtu navigátora mohla v drsných severských podmínkách znamenat nenávratnou ztrátu letounu i celé posádky – panovaly třeskuté mrazy. Navigátoři museli počítat, psát, pracovat s logaritmickým pravítkem, kružítkem, sextantem, astrokompasem, odpichovátkem a ostře nabroušenou tužkou navlečeni do tří párů rukavic. Polohu letadla určovali podle slunce a hvězd. Postupně nabyli takovou rutinu, že i za těchto obtížných podmínek mohli dát pilotovi nezbytné údaje během pouhé půlminuty. Stávalo se, že letci nastupovali do letadla ve čtyřicetistupňových mrazech. Během letu směrem na Bermudy pak postupně odkládali svršky až do trenýrek, cestou nazpátek se zase postupně oblékali do všeho oblečení, aby po přistání na základně v třeskutém mrazu nezmrzli. Za těchto drsných podmínek nalétal poručík Jaromír Daněk 432 operačních hodin, nejvíce ze všech letců.

Po válce učil štábní kapitán Jaromír Daněk navigaci naše letce v Hradci Králové. Přivezl si s sebou domů i svou ženu Lorette. Ale přišel únor 1948. Jeho ženě Lorette, která se od Jaromíra naučila dobře česky, někdo vynadal do zápaďáků s tím, až si táhne a tím ji zle urazil. Okamžitě si vyřídila pas a odjela do Anglie. Jaromíra Daňka přeložili do Milovic. Vydržel tam jen do velikonoc 1948, potom se vydal pěšky přes hranici, dostal se do Anglie za svou ženou Lorette a odtud se oba vrátili do Kanady. Jaromír Daněk správně předpokládal, co u nás po únoru nastane. Komunisté jej neměli rádi ani za to, že doma během besed vyprávěl o tom, jak to v Rusku doopravdy bylo. Byl si také vědom toho, že se na něj jako na vojáka západní fronty špatně pohlíží. Už se neozval, možná i s ohledem na to, aby nebyl postižen zbytek rodiny. Až v roce 1983 přišla přes jeho kamaráda Stanislava Krause zpráva, že zemřel.

In memoriam je vždycky pozdě – když se v roce 1993 udílely vojákům západní fronty hodnosti a vyznamenání, těm ještě žijícím, i těm mrtvým, byla Jaromíru Daňkovi udělena hodnost podplukovníka in memoriam. Jeho válečná fronta vedla během 2. světové války přes mrazivé Rusko, rozpálenou Palestinu a poušť v Libyi, jako jeden z Tobruckých krys přežil Tobruk, navigoval letouny nad mrazivým Labradorem a nad žhavými Bermudami. Byla to dlouhá fronta – vzpomeňme tedy co všechno jeden z miliónů vojáků druhé světové války kdysi v dávné minulosti udělal pro svou vzdálenou malou vlast uprostřed Evropy“…

 

Zaznamenáno – s velkou úctou k tomuto člověku – podle informací p. Richarda Sobotky
                             s laskavým svolením p. Tomáše Daňka, synovce p. Jaromíra Daňka.

Jarmila Kubrická


Vyhledat

Rubriky

Výběr fotoalb



Miniatury
Prezentace