Vzpomínky paní Anny Martinkové

Vzpomínky paní Anny Martinkové

Měl jsem to štěstí a setkal se při srpnové návštěvě roku 2010 s paní Annou Martinkovou – tehdy nejstarší občankou Zašové. Naše povídání se točilo kolem vzpomínek na dětství, rodinu a události, kterých za to století nebylo málo … Vždyť jí do života zasáhly obě světové války, doba bídy a hladu i čas radosti a štěstí. 

 Jak asi pochopíte, nešlo o standardní rozhovor, ale spíše o sled vzpomínek, které jsem si dovolil sepsat a seřadit tak, aby nám daly možnost alespoň částečně nahlédnout do těch dávných dob. 

Anna Martinková – rozená Řehánková, narozena 20.4.1907, zemřela 23.5.2011 

Narodila jsem se na Hrubé Lhotě (dnes Velká Lhota) v malé chaloupce. Jsem z dvojčat – sestra Andělka zemřela jako malá. Měla jsem ještě bratra Josefa – ten zemřel po nemoci když mu bylo čtrnáct roků a sestru Milku. Maminka chodívala do práce pěšky – ze Lhot až do Nového Jičína „do  cigaretovej = do tabačky“ (továrna na tabákové výrobky). Jednou ji při krmení kráva propíchla rohem břicho – dostala pak rakovinu žaludku a zemřela mladá. Tatínek chodil pomáhat na pole k sedlákovi – tam dostal najíst a za den vydělal sedm korun. Dělalo se od brzkého rána až do tmy. Za války sloužil jako kuchař u oficírů v c.k.  polní kuchyni. Zažila jsem i prezidenta Masaryka – jel po hlavní cestě do Rožnova a my jsme mu mávali – ale ne všichni – našli se i tací, co po něm házeli kamení.
Jako mladá jsem přišla do Zašové, kde jsem sloužila v revíru u pana Štencla – byl to Němec a byl to hodný pán. Měla jsem na starosti pět krav a vše kolem toho – technika nebyla a vše se dělalo ručně. Tam jsem se taky potkala se svým mužem ( Josef Martinek, 1897-1979), který jezdil s koňmi, pak dělal v huti v Meziříčí – přikládal do kotle ve sklárnách. Byl syn hajného a když jsme se vzali, to mi bylo asi 22 roků, bydleli jsme s ostatními v chalupě na pasekách. Bylo nás tam plno v jedné cimře a tam se nám narodil syn Vojta. Pak byl ještě František – ten zemřel ještě jako malé dítě a dcera Marie, u které teď bydlím.
Během druhé světové války jsem pět roků pomáhala na faře, kde byl P. Heřman Štíhel – moc na něj vzpomínám. Starala jsem se o něj až do smrti – zemřel na vysychání míchy, pochovali jsme ho v roce 1946.
Ze Lhot a Veselé jsme chodívali na poutě do Zašové. Most přes Bečvu ještě nebyl – jen lavečka. Dřív byly velké a slavné poutě – chodili sem až z Frývaldova (starý název města Jeseník – obecně také označení Slezského pohraničí, které bylo převážně německé) a zpívali německy. Na Košárkovém stávaly houpačky.

 Za války byla bída – chodili jsme pěšky až do Štramberka kupovat loj – tam byl nejlacinější, kilo stálo 8 korun. Tím se mastilo, máslo se nekupovalo. Jak nám sebrali zvony z kostela, stály jsme u Borovičků a plakaly … udělali z nich zbraně. Zažili jsme ledacos – Rusy i Němce, jak šla fronta. Když končila válka a němci ustupovali – hnali je od Bystřičky, došli tady rusové – jedna důstojnice (měla plno metálů a vyznamenání)  se s námi  objímala a modlila. Dívali jsme se z Černého kopečku, jak němci utíkali.
Po válce dělali „partizáni“ čistky a pověsili tady na sloup před našim nějakého Bayera (řezníka) – prý to byl zrádce a kolaborant … ale všichni věděli, že to bylo jináč. Dodnes ho tam vidím, jak tam visel! U Hřívy na pile dělal nějaký Ruda Vonků – byl trochu pomalejší a tak ho navedli, ať s tím oběšeným jde „pohůšať“. Ti co ho věšeli měli viset … taková to byla doba !
Zašová mívala svého obecního policajta, který chodil v noci a hlídal. Vzpomínám i na hospodského Pepíka Svobodu co odešel do Ameriky a byl hrozný boháč, že ani nevěděl co měl … Po válce práce moc nebylo a tak se dělalo v lese – to byl polesný Ferda Bumbala. Dělala jsem tam deset roků, chlapi sbírali a trhali šišky, které se nechaly vysušit a pak se botama drtily a dostávalo se z nich semeno, které se pak čistilo na fukaru. Nadřeli jsme se, ale bylo veselo – třeba když jsme na chatě  „Bumbálce“ zadělali komín a tak vyhnali chlapy ven … Povídá se, že „roste jak strom v lese“ – kolik je to ale práce a času, než takový strom vyroste! S věkem přišly i nemoci – ležela jsem pět měsíců v nemocnici ve Zlíně, kde mi operovali kosti. Prý mi dali kus z nějakého mladého chlapa, tak možná proto jsem tu tak dlouho…
V roce 2006 mi umřel Vojta – moc mi chybí, všecko jsme dělali spolu … aj chalupu postavili. Co umřel, tak už není nic jak bývalo. Teď jsem u dcery v Brně, ale to není domů … tady je domů !!
Na rozloučenou jsme si dali „štamprlku“ becherovky – rád na to setkání vzpomínám …
Pro dokreslení celého vyprávění přikládám pár fotografií  z archivu rodiny Martinkovy (viz fotogalerie).

PT


Vyhledat

Rubriky

Výběr fotoalb



Miniatury
Prezentace