Svět není černobílý …

Svět není černobílý …

Toto rčení platí v každé době – a pokud jde o dobu válečnou, platí dvojnásob … 6.5. si připomeneme 80 let od konce druhé světové války a s tím spojené výročí popravy Františka Bayera.

Je jasné, že tato událost hýbala děním v naší obci dlouhá léta a tento článek nemá v žádném případě ambici cokoli a kohokoli soudit. Pokusím se jen dát pár faktů a svědectví dohromady, aby jsme si připomněli, že válka je hrozná a my máme to štěstí, že žijeme v zemi, kde jsme těchto hrůz ušetřeni už 80 let. A to mimo jiné i díky padlým spoluobčanům, které si v těchto dnech také připomeneme.

Obsáhle se celé situaci ohledně F.Bayera věnuje Tomáš Baletka v knize Zašová v proměnách časů – kapitola Zašová od osvobození do února 1948 na straně 230-233. Zmínky o této události najdete v knihách T. Staněk Poválečné excesy, s. 265 a Jiří Padevět Krvavé léto 1945, s. 628. 

A jak o této události psala oficiální kronika roku 1945 – nejprve citace ze strany 133 a poté 152:

Ve farní kronice můžeme číst tento zápis:

Takto o události informovaly oficiální prameny. Jak se ale píše v knize o historii naší obce, byla spousta svědectví, která naznačovala, že se věci měly jinak … Jedno svědectví jsem zaznamenal osobně u paní Martínkové – tehdy naší nejstarší občance – řekla toto :
Po válce dělali „partizáni“ čistky a pověsili tady na sloup před našim nějakého Bayera (řezníka) – prý to byl zrádce a kolaborant … ale všichni věděli, že to bylo jináč. Dodnes ho tam vidím, jak tam visel! U Hřívy na pile dělal nějaký Ruda Vonků – byl trochu pomalejší a tak ho navedli, ať s tím oběšeným jde „pohůšať“. Ti co ho věšeli měli viset … taková to byla doba !
Často jsem při debatách slýchal vyprávění, o které jsem poprosil Václava Pospěcha a Štěpána Maliňáka. Rád je zde zveřejňuji v plném znění a děkuji za ně ….

U nás doma se scházeli na besedu Ferdinand a Bohuš Bumbalovi, kteří byli bratři babičky Josefky Pospěchové, Karel Martínek a můj taťka. Ferdinand byl nadlesní a Bohuš lesní. Manželka Bayera byla Helena Pospěchová. F. Bumbala se u nás potkával s panem Bayerem a řešili různé věci. F. Bumbala byl ve spojení s partyzány a pomáhal je zásobovat jídlem, které dodával pan Bayer, který měl řeznictví. Pan Bayer jídlo donesl k nám a otec to v pytli se senem převážel do lesa. pan Bayer celou dobu dohlížel na to, aby otec potraviny na určené místo dovezl a nikdo ho nekontroloval. Partyzáni za pomoc dávali lístky – tzv. bumašky, které si málokdo vzal, protože kdyby se u něj našly, Němci vyvraždili celou rodinu. Tou dobou se hodně udávalo, pan Bayer měl manželku Češku a uměl česky a některé rodiny znal, tak se snažil ta udání zlikvidovat. Byl dobrý kamarád s kovářem panem Janem Škrobákem a ve výhni tato udání pálili. Pan Bayer byl na konci války schovaný u Karla Uličníka, kdyby tam vydržel déle, tak by to asi jinak dopadlo. Pan Bayer měl jako četník na starosti celý okres a byl nucen jezdit na kontroly po udáních. Také byl na kontrole v Tylovicích u pana Josefa Solanského. Když k němu přijel, vzal si ho bokem a česky mu řekl, že přijel na udání že zabil prase, řekni kde to máš a nic se ti nestane. Pan Solanský byl v šoku že Němec mluví česky, nabral odvahu a řekl mu, že je to v kuchyni pod stolem pod poklopem. Pan Bayer se posadil v kuchyni na ten stůl a vydával rozkazy. Celou chalupu obrátili hore nohama a nic nenašli. Pak ho pokáral, ať je příště opatrnější, že ví, že uživit 7 dětí je náročné. Před koncem války měl pan Solanský znovu kontrolu a to bylo horší. To si u něho jeho švagr Bohumil Mikulenka schoval dva koňské vozy měděných drátů určených k zavádění elektriky. Němci  tu dobu měď zabavovali a tavili na výzbroj. Pan Solanský měl dráty zaházené senem a slámou. Všechno proběhlo jako poprvé, pan Bayer se postavil do přístodolku a vydával rozkazy a všichni kmitali. Jeho si nikdo nedovolil posunout z místa a opět se nic nenašlo. Vím o tom proto, že pan Solanský byl můj staříček. Něco podobného se stalo v Huslenkách panu Jaroslavu Šulákovi.
Vždy říkal, že Češi jsou národem udavačů – jak ho pověsili, tak těhotná manželka se 4 dětmi musela odejít pouze s tím, co unesla v rukou. Na konci války, jak se Rusi vraceli domů, tak se přijel za panem Bumbalou rozloučit velitel partyzánů Murzin a přivlastnil si jeho flintu, kterou zdědil po tátovi. V sedmdesátých letech se tu vrátil a přivezl panu Bumbalovi dárek. Setkání partyzánů a občanů proběhlo v sále u Petřeků, kde se to pohádalo a také pobilo.

Pan František Bayer byl sousedem mého dědečka-cukráře a bydlel v domě, vedle Borovičků, kde měl řeznictví. Sousedské vztahy byly dobré, moje matka měla jeho dceru za největší kamarádku v dětství. Protože byl p. Bayer Němec, nacisti z něj udělali za protektorátu policajta. Děti prý pak posílal do Meziříčí do německé školy. Můj staříček Maliňák vzpomínal, že jednou jel s obilím do mlýna a měl ho více, než bylo povoleno. Zastavil ho četník Bayer ke kontrole a i když viděl, že pytle nesouhlasí, pustil ho bez problémů. Udavači se bohužel našli i v Zašové a nosili Bayerovi udavačské dopisy. Strýc mého otce Jan Škrobák kovář (dědeček Petra Borovičky) říkal,  že ty dopisy chodil Bayer pálit k němu do kovárny. Tomáš Daněk ti asi napíše, že Bayer zachránil jeho rodiče před koncentrákem, když byli zavření ve Svatobořicích. Tomášův strýc byl totiž u anglického letectva. Jména těch, co Bayera v květnu 1945 věšeli, ví Tomáš Daňků, můj dědeček Pečiva šel za těmi „partyzány“ za Bayera intervenovat, ale řekli mu, ať vypadne, nebo ho taky pověsí.
Jeden z partyzánů – Vašát hned po exekuci zabral Bayerovo řeznictví (byl také řezník) a vyhodil jeho vdovu i s dětmi. Ta se prý skrývala nejdřív v kostele za oltářem a pak v ústavě u sester. Pak se odstěhovala do Meziříčí. Podle dědečka Pečivy bylo jasné, že tzv. partyzánům šlo hlavně o likvidaci nepohodlného svědka poté, co se karty obrátily (protože Bayer věděl, kdo mu nosil ta udání) a asi šlo i o získání zavedené živnosti. Je jasné, že kdo chce (nebo musí) s vlky žít, musí s nimi výt. Do jisté míry to asi dělal i Bayer, rozhodně byl v nezáviděníhodné situaci, ale vzpomínky mých příbuzných na něj byly veskrze pozitivní. Tož tak. Štěpán

Z výše uvedených informací je jasné, že smrt oběšením bez řádného soudu nebyla v pořádku. Proto jsem rád, že jsme se s touto historickou zátěží vypořádali aktem smíření a 6.5.2022 připomněli tuto událost deskou s tímto nápisem :

S přáním, ať nikdy nedopustíme návrat takové doby se loučíme…