Památník československých legií v Zašové

Památník československých legií v Zašové

V historii se odehrálo mnoho událostí, na které si sami pamatujeme nebo jsme se o nich učili ve škole, případně o nich četli. Může se jednat o záležitosti staré jednotky, desítky ale i stovky let, přičemž lidská paměť by na ně jednoduše zapomněla.

Tuto přirozenou lidskou vlastnost se snažíme obcházet uchováváním starých archiválií, psaním kronik, ukládáním předmětů do muzeí apod. Dokonce na zachování paměti máme několik zákonů, např. archivní, muzejní či památkový. Ne vždy však potřebujeme na zachování paměti ihned aplikovat zákon. Zcela záměrně se za tímto účelem staví památníky nebo pomníky. Několik jich máme i u nás v Zašové. Protentokrát si připomeneme objekt odkazující na události staré více než sto let. Události, jež zasáhly do života prakticky každé rodiny a obce v tehdejší rakousko-uherské monarchii.  Když se na vývěskách objevily první plakáty s provoláním „Mým národům“, mobilizující bojeschopné muže do armády, éterem se neslo, že budou vojáci po rychlých vítězstvích do Vánoc doma. Zprvu to tak i vypadalo. Jak však válka pokračovala, stávala se čím dál tím více poziční, ustrnulá v zákopech. Na mnoha místech západní i východní fronty byly metry postupu vykoupeny doslova stovkami životů, jen aby o pár dnů později opět došlo k jejich ztrátě. Tyto opakující se válečné děje doslova semlely milióny životů, na jejichž připomínku po skončení velké války vznikla celá řada nejrůzněji zpracovaných pomníků a pomníčků. Narazit na ně můžete doslova v každé vesnici. Méně časté jsou pomníky připomínající československé legionáře – dobrovolnické jednotky československého zahraničního odboje, které působily na všech frontách. Proslavily se zejména v bitvách u francouzského Arrassu (1915), italského Doss Alto (1918) nebo ruského Zborova (1917), Bachmače (1918) a obsazením transsibiřské magistrály. Řady legionářů tvořili i příslušníci z naší obce, viz kniha Zašová v proměnách časů (2020).

Uzavřením míru v roce 1918 v Compiegne hrůzy první světové války pro většinu evropského kontinentu skončily. Neplatilo to však pro legionáře v Rusku, kteří si svou cestu do vlasti museli probíjet ještě několik let. A neplatilo to ani pro nově vzniklé státy po rozpadu Rakouska-Uherska. Zejména Československo bylo ohrožováno okolními státy. Připomeňme sedmidenní válku o Těšínsko s Polskem (leden 1918), kdy československé úspěchy zastavila až dohoda velmocí, nebo boje o Slovensko s komunistickou Maďarskou republikou rad (1918–1919). Právě tyto vojenské akce, kdy byly na Slovensku aktivně vojenskou silou zajišťovány hranice, připomíná pomník pod kostelem. 

Slavnostního odhalení 25. července 1926 se zúčastnilo množství místních obyvatel i přespolních.

Bojů se účastnili příslušníci francouzských a italských legií, mezi nimiž byl i zašovský rodák Jan Nohavica. Narodil se 31. 7. 1896 v Zašové, živil se jako dělník. Po narukování k 25. pěšímu pluku (12. února 1917) a odeslání na frontu, kde získával první bojové zkušenosti, byl 22. listopadu 1917 zajat v rámci bojů na italské frontě u Monte Melleta. Po čase stráveném v zajateckém táboře byl zařazen do legií (22. dubna 1918) a posléze nastoupil k 32. střeleckému pluku, který se formoval poblíž Lago di Garda. Nohavica se patrně též účastnil bojů na řece Piavě. Po vzniku republiky byl jako vojín 32. pěšího pluku „Gardského“ odeslán na Slovensko. Zapojil se do bojů v prostoru Jasov – Nižný Medzev – Štós pod vedením plukovníka Cagaše, které patřily k jedněm z nejkrvavějších a nejtěžších. Pod náporem Maďarů musel pluk z dobytého horského hřebene ustoupit do Smolnické Huty. Právě v těchto bojích Jan Nohavica 21. 6. 1919 padl. Už v roce 1919 Československá obec legionářská, obec Medzev a Pěší pluk 32 „Gardský“ dislokovaný v Košicích zbudovali padlým pomník. Později byl vytvořen společný hrob (pohřben i Jan Nohavica), nad nímž byl 6. července 1924 slavnostně odhalen památník. K uctění památky Jana Nohavici zdejší odbočka Československé obce legionářské pořídila u zdejšího kamenosochaře Františka Kerleho památník za 2023 Kč. Slavnostního odhalení se zúčastnilo množství místních obyvatel i přespolních. Zvláštností je, že pomník uvádí datum úmrtí již 16. června, přičemž osobní karta legionáře uvádí 21. června. Další zajímavostí je, že již ve třicátých letech se o pomník legionářská obec příliš nestarala. Bylo to dáno zřejmě tím, že většina jejich členů již nebydlela v obci. Péči tak po vzájemné dohodě převzal místní okrašlovací kroužek Pěkné myšlenky. S nástupem nacistické okupace byly systematicky odstraňovány a ničeny památky na legionáře a jejich odkaz. Úřady nařídily odstranit a zničit i zašovský památník, a to do 30. června 1939. Naštěstí „naši uvědomělí občané zašovští vyplnili rozkaz tak, že památník byl opatrně rozebrán a tajně uschován v blízké staré stodole. Z počinu toho jasně viděti, že občané zašovští již v červnu 1939 věřili pevně v konečné osvobození vlasti…“ Z úkrytu ve farské stodole byl vytažen a znovu postaven hned vzápětí po osvobození republiky ve dnech 8.–10. května 1945. Dnes o okolí pomníku pečuje obec Zašová.   
J. Matyáš