Zašovské pomněnky

Zašovské pomněnky

V lednovém čísle Zašovských novin se v historickém okénku pan Richard Sobotka věnoval životu a dílu Josefa Kresty, který tvořil pod pseudonymem J. O. Bor.

Jeho básnická sbírka věnovaná naší obci – Zašovské pomněnky – s ilustracemi Václava Jaroně a vydaná v roce 1999 je (snad) ještě stále k dostání v iCafé. Poprvé vyšla tato útlá knížka záhy po válce – v roce 1947. Získal jsem ale od mé kolegyně exemplář ještě o pět let starší – z roku 1942. Jak je to možné? Jde o „samizdatové“ vydání. Básně jsou psány psacím strojem na papíře různé kvality a vše je ručně svázáno režnou nití do sešitku formátu A5. Sešitek má stejný název jako pozdější řádná vydání, sbírka je podobně členěna do jednotlivých „kytiček“, stejná je i úvodní báseň „Zašová“, ale přesto zde nalezneme i několik rozdílů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Před měsícem obcházeli naše domovy koledníci tříkrálové sbírky s prosbou o příspěvek potřebným, což nikdy není snadná mise – nejen kvůli mrazivému počasí. Proto a také pro připomínku zašovského Ústavu sv. Josefa jsem vybral z tohoto sešitku báseň, která se – kdoví proč – nakonec v té tiskem vydané sbírce Zašovské pomněnky neobjevila.

Při čtení poněkud depresivního závěru básně jsem si vzpomněl na nerealizovaný projekt „nemocničky pro mrzáčky“. Dochované plány na tuto skutečně pozoruhodnou stavbu (vypracované místním stavitelem Vlčkem) jsme měli možnost vidět vloni o pouti při dni otevřených dveří zašovského kláštera.

Josef Krůpa

J.O.Bor: Stínem opuštěných

Černý mrak hrozí na nebi smavém:

sestřička plachá v hábitu tmavém

do nějž svou světskou pohřbila lásku,

vzpomínek květy, zklamání trny –

s tlukoucím srdcem přichází k domu,

na cizí dveře nesměle klepe,

kdos otvírá a – „Smůla mne čeká,

jeptiška!“ vzkřikne, peníze jí podá

žebračce Boží – a přidá smích…

Výsměchu rána těžko se hojí:

zapráskly dveře, strnule stojí

kamenná socha před domem hanby –

v bílých rukou se dárců arch chvěje

a čerstvé jméno v oči se směje

citlivé duši, co prosit chodí

pro lásku k malým chráněncům svým…

Za obzor prchá temný mrak z nebe:

chuděrku sestru u srdce zebe

bezcitnost lidská, neúcta k ženě.

O číslo dál, co tam as ji čeká?

Chaloupka malá pohlíží na ni

malými okny plnými kvítí –

vše je tak milé, vše je tak něžné

a velká oběť z chudobné chýše

do nebe roste: stařenka vetchá

vyslechne prosbu, vaření nechá,

do zvadlých rukou nebeklíč bere,

z nažloutlých listů vyloví peníz –

celé své jmění sirotkům dá!

***

Hradbami Beskyd bílý host kráčí,

Radhošť se na něj zdaleka mračí,

v peřinách měkkých Zašová dřímá

blažený sen o dalekém jaru.

Statky a chaty pod křídly svými

před dravcem – mrazem pečlivě skrývá

a tesknou píseň dolinám zpívá,

že vodu v Bečvě zardousil led.

Kde láska sídlí i teplo hřeje:

žár rudých kamen zimě se směje,

domova vůně útulkem dětským

sirotků rájem – příjemně vane.

Desítky milých dětiček svačí

v jídelním sále. Hrníčky zvoní

o tvrdé desky masivních stolů

a zdravé zoubky kousají chtivě

krajíce svůdně vonného chleba.

Raduj se s nimi stařenko štědrá,

dnes ony žijí za peníz t v ů j !

Zanech snít štěstí v jídelním sále.

Ztemnělá chodba vede tě dále

v ponurou místnost – mrzáčků sídlo.

Děvčátek tucet smutnými zraky

obdivem hladí zdravé tvé tělo

a rovné nohy. „Jaké to štěstí

dopřál Bůh tobě!“ praví ty oči,

ty smutné oči. Zkřivené údy

nešťastných dětí vbodnou se v místo,

kde srdce tvoje v krunýři prsou

Achilla patu citlivou chová. – –

Zmužilost tvář svou za smutek schová,

odcházíš spěšně ovázat bol…


Vyhledat

Rubriky

Výběr fotoalb



Miniatury
Prezentace