Polách Alois – kameník

Polách Alois – kameník

V únoru si připomeneme výročí 110 let od narození Aloise Polácha – významné osobnosti Zašové …

Polách Alois – kameník, kulturní pracovník  (15. 2. 1906 – 18. 9. 1995).

Měl jsem veliké štěstí, že jsem tuto neodmyslitelnou osobnost Zašové zastihl, vlastně jen několik měsíců před tím, než nadobro odešel do nebe kameníků, dobrých a pracovitých lidí. Hovořili jsme tehdy o řemesle kamenickém a náš rozhovor o lidských řemeslech pak vyšel pod titulem „Jak roste kámen“.

Stavby z kamene byly budovány už 3500 let před našim letopočtem. Středověcí kameníci patřili mezi řemeslníky k elitě. Sdružovali se do cechů, které přísně chránily své znalosti. Ještě i dnes po nástupu nových materiálů a nových technologických postupů je kamenické řemeslo v mnoha ohledech lidského podnikání nepostradatelné.

Pan Alois Polách ze Zašové se kamenickému řemeslu vyučil v roce 1920.

„To mi bylo 15. února čtrnáct roků. V ten den jsem ukončil školní docházku, tehdy se nečekalo až do konce školního roku, a následující den jsem nastoupil do učení na kameničinu. Kameníkem se člověk učil tři roky. Prvých čtrnáct dnů pracoval učeň zdarma, nádeničil, pomáhal starým kameníkům. Pokud se osvědčil tak mohl pracovat dál, ale dostával plat o deset procent nižší, než kameníci. Později dostával plat podle toho, jak dělal. Někdo se učil tři roky a moc toho nesvedl, jiný byl zručnější. Dělávaly se schody, dlažby, hrobové rámy, podezdívky, římsové pomníčky. A také stavební kameničina.

Kameničina je pěkná práce. Člověk musí vědět jak je kámen rostlý, protože i kámen má léta, tak jako dřevo. To každý neuměl. Ale byla to také těžká práce, hlavně prach. Proto hodně lidí od kameničiny uteklo, kvůli zaprášeným plícím.

Každý kameník vyfasoval patnáct želez: dláta, štohomry, kremle, vinkle, špice, zrnováky, štokováky. Všecko nářadí dostal odpočítané, to si opatroval. Kámen se vylamoval střílením. Šichta kamene se nejprve očistila, pak tři chlapi ručně ocelovými tyčemi s navařeným vidiovým dlátem vyvrtali otvory až čtyři metry hluboké. Tam se upěchoval střelný prach, vložila se zápalná šňůra a díra se ucpala. A odtroubilo se znamení, že se bude střílet. Výbuch blok kamene podtrhl. Pak se kámen po troše dobýval. Zručný kameník do něj musel vyvrtat díry a kámen se pomocí klínů rozlamoval na menší kusy.

Povrch kamene se brousil karborundem. Brusný kotouč se na povrchu otáčel a při tom se kámen vlhčil vodou. Kameníci měli vždycky dost práce. V letním čase se dělalo deset hodin. Ráno a odpoledne po půl hodině přestávka, v poledne hodinu na oběd. Kdo si chtěl přivydělat pracoval od rána od pěti až do tmy. Navíc měl doma každý malou hospodárku, dobytek, pole, to všecko musel při kameničině stihnout. To byl těžký život. Přes zimu kameníci nedělali. Pracovalo se do štědrého dne, pak zase až od příštích velikonoc byla výplata. Během zimy si kameníci pospravovali plot kolem chalupy a něco v chalupě podělali. Na hřbitovech se většinou dělalo z pískovce. Kdo měl peníze koupil si nebo nechal dělat pomník ze švédské žuly. Dobrý byl také slezský mramor, ale křehký. Nejlepším materiálem byl kararský mramor, pěkný, silný, hutný, to bylo něco jako práce s máslem. Pískovec ze Zašové je porézní, dýchá, časem zčerná. Nesmí se natřít, jinak se rozsypá. Když lidé některé pomníky z pískovce natřeli, když zatřeli ty póry, kámen přestal dýchat – a tak ty pomníky umřely. Tenkrát byly hřbitovy plné soch, většinou z pískovce, dnes už jsou všecky rozsypané.“

Kameníci většinou brzy umírali, málokterý přežil padesát let. Umírali na těžce zaprášené plíce. Pan Alois Polách pracoval jako kameník patnáct let. Když mu zjistili zaprášení plic odešel pracovat do lesa. Potom byl zaměstnaný jako seřizovač v pletárnách v tehdejším MOPu ve Valašském Meziříčí. To mu zachránilo život. I tak však kameničinu pořád příležitostně dělal, jak bylo potřeba. V Zašové vytesal z kamene všechny pomníky padlých. A ještě jako důchodce pomáhal v zámku v Novém Jičíně provádět římsové kamenické práce.

„Ložiska kamene jsou podnes,“ řekl pan Alois Polách. „Ale kameníci vymřeli a kameníků není. I proto, že začal umělý kámen, beton a cement, když přišly stroje na opracování kamene. Všecko bylo levnější. Dnes už je většina někdejších kamenolomů bez života.“

Richard Sobotka