O požáru kostela …

O požáru kostela …

Aktuálně se nenajde asi nikdo, kdo by nezaznamenal požár skvostu gotické architektury – katedrály Notre-Dame v Paříži. Málo kdo ale ví, že podobné neštěstí postihlo před 148 lety i zašovské poutní místo. Dne 1. června 1871 vypukl u zašovského rektora Františka Šobra v domě č. 40 o 23. hodině požár.

Průběh požáru zaznamenal farář František Svoboda následovně: „ Byla to tichá noc, jen malinko táhl vítr na kostel, tak že jiskry vysoko přes lípy se vznášely a pak na střechu kostela a fary padaly. (Kostel byl krytý šindelem a fara skřidlicou před rokem teprv danou a ještě nezaplacenou.) Brzo se ukázal na střeše kostela mezi věžma plamenek pak druhý v prostředku – mnozí se sice odvážiti vylézti na kostel, ale pro veliké nebezpečenství života museli dolu. Stříkač obecní (který se pozděj okolo 1 hod. po pul noci zacpal) byl tady, ale pro vysokost střechy a nedorozumění pomocníků neuhasil ohně. Vítr a oheň se zmáhal, tak že za nedlouho byla již celá střecha kostelní v ohni. Brzo i dvě velké věže a jedná malá byly v plameni. Bylo to smutné podívání, když jeden zvon podruhým padal dolu. Bylo jich 5 a všichni se roztopili (Největší od obce zbudovaný vážil 8 ct. zasvěcen Matičce Boží Paně Marii). Lid náš ze spánku rudou záři a křikem vyburcován, běhal, pomáhal, a naříkal nad strašnou spoustou. Zde musím podotknout, že nejvíce Zašovské ženy a panny pomáhaly, jelikož mužové v počtu 300 byli na své práci ve světě. Srdcelomné bylo naříkání a volání: „Jenom až nám milostný obraz Matičky Boží neshoří“; nebo se každý domníval, že i v chrámu Páně bude hořet; a domnění to bylo spravedlivé a k pravdě podobné, jelikož i 3 okna hořely, shořely. I stalo se tedy že musela Panna Maria svůj oltářní trůn opustiti v půlnoční době. Milostný obraz byl odnešen a uschován u souseda jana Šobra přes noc, pak byl v Sakrystii přechováván. Taktéž byla nejsv. Svátost oltářní, Monstrance i Ciborium odnešeno od tehdejšího kooperatora Jana Blažeje do sklepa – odkud teprve druhého dne k poledni do Sakristie přenešena a tam po dlouhý čas uschována byla. Lid, který byl v houfech přítomen, jak se Syn Boží ze sklepa vynášel, hlasitě plakal. Tak týž bylo z kostela vynášeno všecko: paramenta a kostelní nařadí.  Ještě kostel hořel, povstal nový zmatek, že už i farní budova a takzvaný klášter (který toho času patřil p. Ant. Bažantovi, em. správci) hoří. I bylo tomu skutečně tak. Fara byla spojena s kostelem a nebylo žádného štítu (Feuermauer). Vítr byl velký, přístup jen sjedné strany, stříkač pokaženy – a tak se stalo, že ani farní budova se neubránila od záhuby – pohořelo až do světnic v I. poschodí. Ráno bylo vidět stojící komíny a oknami nebe. Toho času byl zde p. farářem veleb. pán František Svoboda. Tento okusil toho neštěstí nevíce, neboť shořelo mu takřka všecko. Prádlo, nářadí, knihy, šatstvo, dříví, sláma, drůbež – shořel také archiv a chlévy. Taktéž celý klášter vyhořel.
Vyhořelo tedy: Kostelní střecha, tří věže, 3 kost. okna od fary úplně, a 2 částečně, pak schody s věže až na pavlač (takže tu odtud hrozilo velké nebezpečenství), poškozen byl oltář sv. Kříže a oltář Všech svatých, nad kterým bylo okno s chodby; kostel se velmi popukal, byl učazeny, a malba za hl. oltářem byla úplně zničena – dále vytopilo se 5 zvonů, z nichž jen ostala rozlita zvonovina (16 ct), která byla prodána do Nov. Vídeňského Města zvonářovi Ign. Hilcerovi za 1000 zl., který nám nové 4 zvony ulil. Vyhořelo dále: Klášter patřící p. Ant. Bažantovi a fara a chlév. Všeckou hrůzu a všeckou škodu popsat není možna.“

Za článek děkuji Honzovi Matyášovi a ještě doplňujeme obrázky …