Na svatého Martina zima chod svůj začíná…

Na svatého Martina zima chod svůj začíná…

Svatomartinská tradice v článku paní Jarmily Kubrické – samozřejmě i s vazbami na Veselské vzpomínání …

Svatý Martin z Tours byl římský voják, poustevník a biskup ve francouzském Tours. Podle legendy – v Amiensu u jedné z městských bran v roce 335 za jednoho velmi mrazivého zimního večera se Martin tudy na koni vracel do vojenského tábora. U brány ho oslovil polooděný žebrák a prosil o almužnu. Protože u sebe Martin neměl ani peníze, ani jídlo, zprvu nevěděl, jak by člověku pomohl. Tu ho však napadla myšlenka: vzal svůj velký důstojnický plášť a rozdělil ho svým mečem napůl. Polovinu pak hodil žebrákovi třesoucímu se zimou, aby se aspoň trochu zahřál.

V Česku slaví jeho svátek 11. listopadu a je s ním spojeno mnoho tradic či pranostik. Jedni čekají, že Svatý Martin přijede na bílém koni (čekají první sníh), druzí ochutnávají první letošní, tzv. Svatomartinské víno. Tento svátek je dnem, kdy se lidé setkávají s přáteli nebo s celou rodinou a kdy zasednou nad martinskou husou či martinským pečivem. Sv. Martin je totiž mimo jiné nazýván patronem hus, což údajně vzniklo díky legendě, kdy se Martin zdráhal přijmout biskupský úřad v Tours. Schoval se do husince, hejno hus ho ale svým hýkáním prozradilo, a tak musel tu poctu přijmout.

Rada Evropy v roce 2005 prohlásila trasu mezi maďarským Szombathely (rodištěm sv. Martina) a francouzským Tours za evropskou kulturní stezku. Cílem této trasy je ukázat nejvýznamnější památky spojené s životem tohoto oblíbeného světce. Svatému Martinovi je zasvěceno asi přes 4,5 tisíce kostelů a kaplí po celém světě, veselský kostel je jedním z nich.

Níže uvedené informace jsem psala pro loňský Lidovecký zpravodaj při příležitosti zahájení nové tradice ve Veselé – Svatomartinského veselení. Akce vloni proběhla za značné účasti občanů Veselé i okolí a určitě se bude těšit zájmu veřejnosti i letos. Po dohodě s Pavlem Trčkou zařazujeme tento článek i na webové stránky, aby informace byly přístupné i návštěvníkům webových stránek o historii Zašové a Veselé, kteří si je neměli možnost v Lidoveckém zpravodaji vloni přečíst, zároveň to berte prosím i jako pozvánku na další ročník Svatomartinského veselení ve Veselé.

Z dochovaných historických pramenů první zmínka o veselském kostelu je z roku 1396, kdy biskup Mikuláš léno Arnoltovice i s „právem patronátním“ ve Veselé předal p. Lackovi z Kravař. Přesné místo nejstaršího kostela není známo, historik a vlastivědný pracovník Eduard Domluvil předpokládá, že středověký dřevěný kostelík zasvěcený údajně sv. Trojici měl stát mezi obcemi Veselá a Střítež nad Bečvou v místě nazývaném Na Kostelisku ležícím ve střítežském katastru v místech, kde dnes stojí domy č.p. 182 a 183. Držitelé střítežských gruntů č.p. 5 a 99, jimž tento pozemek náležel, proto až do roku 1851 odváděli farnosti z těchto pozemků plat. O umístění kostela v současné lokalitě existuje více odkazů, zašovský řídící učitel Jan Vranečka v r. 1728 uvádí, že ve starém shnilém dřevěném kostelíku byl za oltářem uveden čitelný letopočet 1586. Farnost ve Veselé tedy nejspíš v průběhu 15. století v průběhu husitských válek zanikla a kostel se posléze dostal do rukou evangelíků, kterými byl v roce 1586 postaven nový dřevěný kostel, který byl po třicetileté válce navrácen katolíkům. Změna polohy kostela byla asi ovlivněna snahou přiblížit kostel obyvatelům obcí Velká Lhota, Malá Lhota a Brňov, které zřejmě byly původně k Veselé přiřazeny. Podle inventáře z roku 1672 měl kostel oltář se starou malbou, stříbrný kalich, mešní roucho, dva prapory, nějaké pozemky a 24 zl. na hotovosti. V roce 1726 byl kostel ve špatném stavu a hrozilo jeho zřícení, dva roky nato byl proto postaven nový dřevěný kostel s věží. Dřevo na jeho výstavbu daroval majitel panství František Ludvík hrabě ze Žerotína za svých lesů, tesařské práce provedl místní tesař Hrachovec, který dostal za práci 160 zl. Kostel s věží měl půdorys 7 sáhů délky a 5 sáhů šířky (tj. 12,5 x 9 m). V tomto novém filiálním kostele vysvěceném v roce 1729 ke cti sv. Martina a příslušejícímu k rožnovské farnosti sloužil rožnovský farář mši pětkrát ročně. V roce 1784 byl kostel povýšen císařem Josefem II. na kostel farní a obnovena samostatná farnost, k níž náležely obce Veselá, Brňov, Velká a Malá Lhota. Již v roce 1801 byly vypracovány plány na stavbu nového zděného kostela. Podle plánů Josefa Temničky z roku 1810 byla nejprve postavena nová zděná budova fary s mansardovou střechou a se stavbou samotného kostela se začalo až 10. dubna 1820. Ještě ve starém kostele byli 20. února sezdáni Josef Tkadleček s manželkou Rosinou. Nový kostel stojící hned vedle původního dřevěného byl dostavěn už o rok a půl později, 16. září 1821. Zásluhu na tom měl správce krásenského panství Josef Drobník, který obstaral prostředky u náboženského fondu a svou prací přispěli i sami farníci. Kostel měl jeden hlavní oltář, k němuž daroval Josef Drobník obraz od olomouckého malíře Pavla Kammereitha. Vybavení kostela bylo v dalších letech doplněno o kazatelnu a křtitelnici (1851), boční oltář Matky Boží Bolestné od řezbáře Franze Koblischke ze Šternberka (1853) a lavice (1909). Oltář zasvěcený sv. Martinovi tvoří zděná oltářní mensa s dřevěným svatostánkem a obraz v bohatě vyřezávaném rámu, obklopený dřevěnými plastikami čtyř andělů a čtyř hlaviček cherubů. Po stranách oltář doprovázejí sochy sv. Šebestiána a sv. Rocha. Obraz zachycuje sv. Martina v okamžiku, kdy se dělí o svůj plášť se žebrákem, je to dílo novojičínského malíře Ignáce Bergera (1822-1901). V roce 1882 tato olejomalba nahradila starší obraz od již zmíněného Pavla Kammereitha. Bergerova olejomalba o rozměrech 350×250 cm byla v roce 1936 z podnětu P. Heřmana Štíhela obnovena u majitele rámařské dílny Konstantina Doupovce ve Valašském Meziříčí. Bohatě vyřezávaný zlacený rám obrazu sestavený z rozvinutých akantových listů odpovídá baroknímu stylu první poloviny 18. století, soubor dřevěných bíle štafírovaných soch obklopující oltářní obraz je však mnohem starší než malba i kostel samotný a svým uměleckým zpracováním je pro oblast Valašska výjimečný. Jedná se o části původního vybavení staršího dřevěného kostelíka, které si po roce 1784 přivezl ze svého původního působiště – cisterciáckého kláštera ve Velehradu, první veselský farář Jan Nepomuk Weiser. Mělo se jednat o varhany se 14 rejstříky (o varhanách existuje řada archivních dokladů týkajících se jejich původního umístění – kůr chrámu nanebevzetí Panny Marie ve Velehradě, rozhodnutí o jejich darování kostelu ve Veselé – 1788, i zprávy o jejich obtížné instalaci do stísněného prostoru kostela), dva oltáře zasvěcené sv. Antonínu a sv. Janu Nepomuckému, krásná paramenta (liturgické textilie) a tři zvony. Ze starých inventářů a skrovných záznamů farářů Infangra a Průcka dovídáme se počet i jména zvonů kostela veselského v nejstarších dobách. Kostel ve Veselé měl před r. 1784 pouze jeden zvon, vážící 50 lib., s letopočtem 1687. Pocházel pravděpodobně z dřívějšího kostela, který stál mezi Stříteží a Veselou a jest to zvon, který r. 1689 koupila Zuzana Korabečná z Malé Bystřice za 30 R mor. pro veselský kostel. Již zmiňovaný farář Jan Nepomuk Weiser vzal z Velehradu pro veselský kostel mimo jiné také tři zvony. Dva byly dány na věž a třetí , pro který už nebylo místa, půjčil do Branek r. 1793 s podmínkou, že bude vrácen, až se postaví nový zděný kostel. Měl tedy veselský kostel v roce 1784, kdy se stal farním, tři zvony: sv. Martin 100 lib., litý r. 1736, sv. Cyril a Metoděj 80 lib., litý r. 1709, beze jména 50 lib., litý r. 1687. Tyto tři zvony převzal r. 1820 nový kostel. Tehdy měl býti vrácen půjčený zvon v Brankách. Branečtí však jej vrátit nechtěli. Teprve faráři Infangrovi se podařilo r. 1851 po velikých mrzutostech dostat půjčený zvon nazpět. Vážil 90 lib. a byl zasvěcen sv. Trojici. Po 18-ti letech v r. 1869 vrácený zvon pukl a byl prodán zvonaři. Malý zvon 50 lib. těžký s letopočtem 1687 byl v tomto roce prodán obci Malé Lhotě, kde sloužil až do r. 1942. Z prodeje těchto zvonů byl r. 1871 pořízen nový zvon od Hilzera z Nov. Města u Vídně, ve váze 327 lib., za 346 zlatých a posvěcen na jméno sv. Josef – sv. Pius. Ve stejném roce si zakoupila obec Velká Lhota také od Hilzera zvon sv. Floriána, 115 lib. těžký . Dříve měly obě Lhoty zvony železné. Farář Průcek zjednal ještě čtvrtý zvon sv. Ignáce ve váze 118 lib., v r. 1877. Až do 1. světové války byly na věži čtyři zvony: sv. Martin 100 lib., litý r. 1736, sv. Cyril a Metoděj 90 lib., litý r. 1709, sv. Josef – sv. Pius 327 lib., litý r. 1871, sv. Ignác 118 lib., litý r. 1877. V r. 1917 byly na válečné účely odevzdány zvony sv. Martin a sv. Josef – sv. Pius. Zvon sv. Martin přes 100 let volal farníky na služby Boží a vyprovázel je na poslední cestě. V březnu r. 1918 odevzdán i zvon sv. Ignác, a tak zůstal jen nejmenší sv. Cyril a Metoděj. Nesnesl však nadlouho svoji samotu a jakoby žalem nad ztrátou svých kamarádu pukl v r. 1921. Faráři Podmolíkovi nastala povinnost postarati se o nové zvony. Za pomocí manželů Čapkových, p. arcibiskupa a farníků pořízeny hned v příštím roce nové tři zvony. Volen byl mollový akord „cis“, „e“, „fis“. Jména zvonů byla: sv. Maria, váha 210,7 kg, sv. Martin, váha 110 kg, sv. Cyril a Metoděj, váha 93 kg. Slavnostně nesl se hlas nových zvonů po údolí a farníkům radostně bušila srdce při svěcení, které se konalo s velikou slávou. V dubnu r. 1942 zůstal jen sv. Cyril a Metoděj, který koná službu za svoje kamarády a jeho hlas vlévá sílu a důvěru duším jako svatí apoštolé, jimž je zasvěcen…..“ – uvádí ve svých záznamech P. Vojtěch Zapletal.

Nejstarší veselský zvon z r. 1687 sloužil svému účelu v letech 1869-1942 ve zvonici na Malé Lhotě. V odborné literatuře je zvon mylně považován od r. 1942 za ztracený. V dubnu 1942 byl totiž zabaven pro válečné účely. Byl však zařazen do kategorie C, tedy zvony památné a díky tomu přečkal válku v Praze-Libni, odkud byl v srpnu 1945 v pořádku vrácen. 12.8.1945 byl slavnostně znovu vysvěcen (farní kronika Veselé). V nedávné době byl několik let deponován a prošel renovací, zrekonstruována byla také zvonice. Od listopadu 2012 zvon opět slouží svému účelu v plné své kráse. V r. 1947 daroval kostelu ve Veselé malý zvonek Josef Mičola, zaměstnanec ČSD z Veselé. Dostal ho ze skladu a sám ho přimontoval na věž. Byl nazván sv. Barbora (slouží coby umíráček). Již 65 let tak ve veselském kostele vyzvání dva zvony, první zvon sv. Cyril a Metoděj (odlit 1922) o váze 93 kg (akord „fis“) a zvon sv. Barbora (odlit před rokem 1947) o neznámé váze (do 50 kg).“

Kromě hlavního obrazu sv. Martina jsou zajímavé i další obrazy v kostele: na evangelijní straně je oltář Piety se sochou sv. Josefa a na epištolní straně  obraz Vyučování Panny Marie se sochou Panny Marie Lurdské. Výzdobu kostela doplňují obrazy Křížové cesty z  r. 1865 – vše zapsáno jako soubor movitých památek do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky.

K sochařské výzdobě veselského kostela už archivní doklady schází. Soubor plastik nepochází s největší pravděpodobností přímo z baziliky Nanebevzetí Panny Marie, ale jedná se o oltář z některého vedlejšího objektu klášterního areálu. Může se jednat o pozůstatky oltářů vytvořených okolo roku 1702 brněnským barokním sochařem Antonínem Rigou (kolem roku 1660-1728). Zda je autorem soch andělů a světců z Veselé Antonín Riga nelze potvrdit, ale sochy „morových světců“ sv. Šebestiána a sv. Rocha Riga vytvořil z kamene pro morový sloup ve Velehradě (1715) i Hodoníně (1717). Vznik andělů z Veselé můžeme obecně zařadit do 1. poloviny 18. století. Kompoziční schéma rozmístění andělů vůči obrazu patrona kostela se během let měnilo, v rámci malby kostela v roce 1977 byly plastiky sejmuty se stěny pro svůj špatný stav. Dvě ze soch andělů byly v roce 2014 restaurovány akad. sochařem MgA. Jakubem Gajdou Ph.D., letos budou restaurovány zbylé sochy andělů a v následujícím roce bude restaurování oltáře sv. Martina pro kostel ve Veselé dokončeno.

12.9.1954 bylo provedeno svěcení nových varhan. Kostelem sv. Martina se nesla Česká mše Fr. Kolaříka, skladby J. S. Bacha, Fr. Schuberta, Ant. Dvořáka. Varhany byly vyrobeny v Krnově – cena 152 tis. Kč. O pořízení varhan se nejvíc zasloužil farář Karel Drong, který na ně prováděl i sbírku po domech farnosti spolu s Josefem Pisklákem.

V r. 1959 byla prováděna oprava kostela – náročnou stavbu lešení při všech venkovních i vnitřních opravách vedl tesařský mistr Josef Palát, nebezpečné a náročné klempířské práce na věži kostela dělal Josef Bechný za pomocí svého bratra Eduarda, při druhých nátěrech věže zde pracoval Josef Palát ml. Z věže byly vyňaty staré dokumenty a doplněny novými, které sepsal farář Alfréd Pchálek, podpisy na ně dali varhaník Josef Bechný, kostelník Stanislav Černý, klempíř Josef Bechný, který zhotovil i nové trubkové pouzdro z plechu pro uložení všech dokumentů do baně věže (nejstarší písemnosti byly z roku 1869 od faráře J. Prucka, na listině z 9.8.1869 je podepsán Josef Schober, rektor, spoluvarhaník a učitel). Kostel dostal novou omítku v barvě okru. Náklady činily jen něco málo přes 25 tis. Kč zásluhou farníků, kteří pracovali zdarma a svépomocí zajišťovali potřebný materiál včetně poskytnuté stravy.

Za dobu působení faráře Josefa Prucka – pokrokového kněze a vlastence (1861-1878) – zbudovali farníci ke kostelu 114 schodů z obyčejných kamenů. Sedláci a mlynář stavěli schody na 6 kroků, domkáři a pasekáři na 3 kroky. Po obou stranách schodiště byly zasázeny lípy, které časem vytvořily krásnou alej. V roce 2002 však muselo být započato s kácením líp, údajně pro jejich stáří. Čtyři lípy – před hlavním vchodem do kostela a před vstupem u schodiště na starý hřbitov – byly staré až 200 let. V roce 2005 byly vybudovány nové schody ke kostelu a parkoviště, vysázena nová alej. Dřevěné zádveří hlavního vstupu bylo osazeno ozdobnou kovanou mříží pro větrání kostela v letním období. Budova fary v roce 2011 dostala novou střechu a v roce 2012 byla opravena fasáda, vloni byl vybudován bezbariérový přístup ke kostelu a letos dokončeny nové chodníky kolem kostela a na obou hřbitovech.

Kostel (dnes již ve slohu novorománském) i pozdně barokní objekt fary jsou nejstarší stavby ve Veselé a jsou zapsány do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek České republiky. 

kostel

Všechny práce ve veselské farnosti se neobešly bez obětavé práce místních farářů, kteří ve Veselé byli zároveň i nositeli osvěty a vzdělanosti. K již zmíněným kněžím je třeba připomenout alespoň poslední jména, na které ještě i dnešní pamětníci s úctou vzpomínají: P. Karel Drong (1947-1956) – všestranně vzdělaný kněz, využívající svého hudebního nadání při nácviku vánočních mší, Alfréd Pchálek (1956-1987) – čestný kanovník kroměřížský, který pro svou vlast i farnost vykonal velmi mnoho a své farníky neopustil – je pohřben na místním hřbitově, jak si sám přál, Karel Šenk (1987-2001) – děkan, nesmírně oblíbený pro svou vstřícnost a lásku k lidem, který přes své zdravotní problémy a pracovní vytížení věnoval mnoho úsilí při práci pro veselskou farnost, Vojtěch Daněk (2001-2009), který do Veselé obětavě docházel z farnosti v Zašové a po zákeřné nemoci se již na Valašsko nevrátil, a Jiří Polášek 1.9.2011 jmenovaný a ustanovený arcibiskupem Janem Graubnerem farářem farnosti Zašová a administrátorem farnosti Veselá – dosud aktivně vykonávající pastorační péči – on sám říká: „Věřím a doufám, že Bůh i nadále bude žehnat této farnosti s útulným kostelem sv. Martina, odkud je nádherný pohled na malebné údolí s řekou Bečvou. Kéž všechno, co se ve farnosti děje, je ke cti a slávě Boží a k spáse duší nesmrtelných“.

Jarmila Kubrická


Vyhledat

Rubriky

Výběr fotoalb



Miniatury
Prezentace