Kniha básní Marie Holišové

Kniha básní Marie Holišové

Dnes bych chtěl upozornit na pěkný počin, který nedávno spatřil světlo světa. Paní Marie Rethyová vydala knihu básní své maminky a naší rodačky p. Marie Holišové. Nalákám Vás k přečtení knihy úvodem a ukázkou jedné básně, která vznikla k oslavě 600. let obce – knihu brzy najdete i ve fondu naší knihovny …

Autorka básní – moje maminka Marie Holišová, rozená Zátopková se narodila manželům Františkovi (1881 – 1942) a Františce (1886 – 1960) Zátopkovým dne 7. 4. 1911 v Zašové. Její sourozenci Alois (později akademik), Karel, Františka, Anna a Josef vyrůstali s rodiči v domku č. 196 v Zašové. Otec byl kameník, matka v domácnosti a celá rodina včetně dětí pracovala na malém hospodářství, které bylo částečně jejich obživou. Maminka nemohla jít studovat, přesto, že měla pro to předpoklady. Moc ji to mrzelo. Byla to doba, kdy bylo nutné dát vzdělání hlavně chlapcům. Peněz bylo málo. Proto šla pracovat – přes hory chodila do Tonaku Nový Jičín, pracovala u Janyšky, v gobelínce i v mlékárně.

4. 1. 1939 se maminka provdala za vdovce Rudolfa Holiše ze Zašové – Pahrobek, který měl z prvního manželství dceru Emilii, ta zemřela na jaře 1946. Byl vyučený stolař, učil se a pracoval v Zašové u Janoška. V druhé světové válce byl totálně nasazený v Německu. Později začal pracovat v Tesle Valašské Meziříčí. Po válce rodiče koupili parcelu v Zašové v blízkosti Stračky a postavili na něm rodinný dům (č. 402), na který si udělali půjčku, která byla doplacena až v šedesátých letech, kdy tatínek byl na brigádě v dolech a tím si finančně rodina polepšila.

Bylo nás 7 dětí – Rudolf (1939), Ladislav (1940), Marie (1946), Václav (1947), Alois (1949), Josef (1952) a Anna (1956). Malé hospodářství, zahrada ovocná i zeleninová, pole na Pahrobkách, které otec dostal od rodičů jako dědictví, pracovitost obou rodičů – to vše přispívalo k obživě početné rodiny. Za maminkou chodily ženy, kterým šila a přešívala šaty – hodila se každá, byť i malá korunka, kterou od zákaznic dostávala. V tu dobu nebylo povoleno soukromé podnikání, takže maminka byla i předvolána na MNV a napomenuta… Taky si vzpomínám, že šila valašské košile na výstavu EXPO 1958 v Bruselu.

Pro oba rodiče to byl tvrdý a náročný život. Vychovávali nás k pracovitosti a poctivosti, ke slušnému chování a lásce k bližnímu, k rodinné svornosti. Vedli nás k učení – vždycky říkali, že učit se budeme celý život. Všichni máme potřebné vzdělání pro život. Chodili jsme také do ústavu k učitelce hudby řádové sestřičce Lavoslavě, učila nás všechny zdarma hrát na hudební nástroje. Byli jsme vychováni jako katolíci, bratrové byli ministranty. Při každé práci jsme doma zpívali. Našim rodičům patří úcta a obdiv – při sedmi dětech a z jednoho nevelkého platu postavit domek …

Maminka měla i řadu zájmů – chodila do Valašského krúžku, byla aktivní členkou Orla i lidové strany. Největší její zálibou bylo psaní básní. Do básní vložila celý svůj život – radosti i smutky, štěstí i neštěstí, lásku k rodině, k lidem, k přírodě a k rodné Zašové. Napsala slova k řadě mešních písní, ty se zpívají dodnes a jsou také v kostelních knížkách a přiložené brožurce Ave Maria.

Slova jejich básní zněla na svatbách, pohřbech, při kulatých narozeninách, při svěcení zvonů, na kostelních pobožnostech, ve školách… Psala texty k písním panu J. Poláchovi, hrávaly se v Brněnském rozhlase. Maminka se zúčastnila literární soutěže, kterou pořádalo Valašské muzeum v přírodě se svou  divadelní hrou „Čarovný květ svatojánské noci“. Tuto hru nacvičila s dětmi ze Zašové, ušili si společně kostýmy a vytvořili kulisy. V Zašové se představení hrálo v sále OB 2x, dále v Jarcové a jiných vesnicích. Maminka taky sbírala texty k lidovým písním pro PhDr. Arnošta Kubešu.

Kde vzala maminka čas na psaní básní? Večer, když nás uložila k spánku, sedla si v kuchyni ke stolu a psala a psala. Někdy u toho psaní únavou i usnula. Nebylo papíru a tak psala na prázdné sáčky od cukru a mouky, na obaly z dopisních papírů apod. Jako první jsem mohla číst její básně a chtěla vědět „jaké to je“. Odpusť maminko, že jsem přes slzy v očích nemohla ze sebe dostat ani slovo. Tak jsou ty básně krásné a dojemné. Kolik bych Ti toho dnes pověděla…  Maminka navždy zavřela oči 18. 9. 1973, s tatínkem leží na hřbitově v Zašové.

Maminko, děkuji Ti za všechno, co jsi pro nás i jako nemocná udělala. Děkuji za každé Tvoje slovo a za to, že jsi nás povzbudila při našich životních nezdarech, že jsi s námi s láskou prožívala úspěchy. Děkuji za nás všechny, že i ve složitých životních situacích jsme byli rodina, ve které se mohl jeden na druhého spolehnout. Děkujeme za to krásné dětství, za náš domov poblíž Stračky – byl to opravdový DOMOV.

Maminko, jednou jsi povídala, že básníci umírají v chudobě a že si na ně možná vzpomene někdo za dlouhou dobu po jejich odchodu. A že si možná i na Tebe někdo vzpomene. Není dne, abych si nevzpomněla. Vzpomínají všichni nejen z naší rodiny, ale i ti, kteří Tě měli rádi a pro které jsi měla vždy laskavé slovo. Výběrem těchto básní splácím částečně dluh, který u Tebe maminko mám. Třeba to z toho nebíčka vidíš …

PROCHÁZKA STALETÍMI…

Staletí kráčí údolím, kolkolem modré hory,

vod stříbro teče do kraje, šum lesů rány hojí.

Kol Košového potoka chaloupky lidé lepí,

v každém domečku maličkém skotačí plno dětí.

Kačiny, Vlčí, šumí si, jim Sovinec se kloní

a v Košovém už praménky o horský kámen zvoní.

Tajemně vrčí kolovrat, když den se s nocí snoubí,

tu okenice zavřou se, vzory je z květů vroubí.

Staletí kráčí údolím, kde v stráních skály leží

a kameníci sedření dobývají chléb stěží.

Hned z rána slyšet klepy, klep – údery v kámen zní,

pot z čela teče a slunce pálí už před hodinou poslední.

Po stráních polí rozseto panských luk plochy celé,

jen drobný lid tam pracuje, krůpěje na svém čele.

Při loučích, svících, lampičkách, háček své divy dělá,

kterápak z pilných maminek by všechno neuměla?

Do dílen, které zbyly zde, málo mohlo jít lidí

a bystré oko Zašovjanů v okolí po práci slídí.

Muži chodí též do lesů, jiní se schýlenou hrudí,

do huti pěšky celý rok, kohout je ze sna budí.

V létě jim ptáče na cestu zpívá a v zimě vrže ledový sníh,

omrzlé tváře, větrem ošlehané, že na nich zmrzl i ten smích.

Za horami je Jičín, přes hory chodníčkem čtyři hodiny,

do fabriky cigarové dělníci chodí, ať počasí či revma zlobí.

Však co je dělat? Jíst se chce, chlebíček je tak tvrdý,

jak na Valašsku kamení. V Zašové lid je hrdý,

že umí třeba v skromnosti pospolu v lásce žít

a pověstí i písniček v srdcích má na tisíc.

Jimi zní stráně zašovské, když děti pasou krávy,

kladou si ohně, brambory pečou, rozléhá smích se hravý.

Z večera sedá na zápraží šedém, písně tu zněly do šera,

měsíc už vyšel i hvězdy zlaté, klekání znělo z kostela.

Však kupodivu valašský lid prostý vždy spokojeně usínal,

kdo jemu sílu do srdcí dobrých po těžkých starostech po

práci dal?

Na dolním konci postavili mlýny – mlynářská chasa veselá,

vodník prý sedal na mlýnském kole, když voda téct jim nechtěla.

Však dovedný a pracovitý je lid našeho kraje,

i gobelíny utkat umí – v nich pohádkové taje,

do drobných váže uzlíčků – též růží krásnou kytičku.

Čas mnohé mění, panský se rozpadá veliký lán.

A chudý člověk pole si cení, jakoby zadarmo byl jemu dán.

Na svojich políčkách pracuje rád, necítí vedro, necítí chlad.

Staletí kráčí údolím, čas tvář Zašové mění,

Po stranách statky bývaly, maličkých chatek není –

i fojtů brána zmizela, i lípy stoleté,

v nich tisíc zvěstí zašlých časů – bylo prý zakleté.

Nechodí dělník do fabriky s konvičkou kávy v ruce,

chce lepší bydlet, lépe žít, též podívat se do světa

jak tam se žije a jak se bydlí, kde v slunci růže rozkvétá.

Staletí kráčí údolím, kde vzrostly domky nové,

pokryly stráně, hory věčně stojí a potok hraje stejnou píseň dál,

odešly v neznámo změny tak mnohé, jakých se nikdo nenadál.

Věžové hodiny nade vším trůní, odbíjí každému stejně svůj čas,

živým i těm, co předešli nás, z kostela výšiny zní známý hlas.

Když lípy voní nade krajem, v Zašové hlučno o pouti,

srdíčko milé chlapec koupí z lásky, že pro slovíčko nermoutí.

Poutníci z lásky, poutníci z dáli – spěchají rádi k Marii,

bolesti duší na oltář kladou v kytice bílých lilií.

Staletí kráčí údolím, své sochy umělci staví,

aby ti příští poznali, že dnes Zašová slaví,

svůj krásný, šťastný, slavný den a milé píše zkazky,

to svoje dílo kamenné, staví z veliké lásky.

Aby lid dobrý žil tu rád a měl vždy srdce celé,

pro blaho vlasti pracoval, v budoucnost hleděl směle.

Vesničko moje v údolí, nechť tobě štěstí kvete,

zrodilas řadu velkých synů jež slavní byli v světě.

600 let prošlo údolím, kde sáší rostlo kdysi,

své první zvěsti o kraji napsala ruka čísi.

Nechť zvony se dnes rozezní, píseň daleko doletí,

my že svůj pozdrav vzkazujem – do dalších šťastných století.

(Báseň byla napsána k 600. výročí založení Zašové)

Dcera Marie Rethyová, rozená Holišová
Přidáváme fotografii ze setkání s p. Rethyovou v klubu důchodců v Zašové, kde o této klnize měla besedu …