František Stavinoha

František Stavinoha

Vzpomínku na výročí umrtí našeho rodáky Františka Stavinohy sepsala Marie Mikulcová … děkujeme!Spisovatel František Stavinoha (1928-2006) – Zamyšlení k 15. výročí úmrtí
Nejspíš tady jako obyčejně semelu páté přes deváté, jako když jsme se za mého dětství scházívali za nedělních odpolední. Sousedům jsme neříkali soudruhu ani příteli ani bratře, zato jsme dbali svého jména, měli se rádi a neokrádali ani nezabíjeli jsme se na potkání. Od té doby nestojím o oslovení soudruhu od kohokoli, kdo není můj soudruh, bratře, kdo není můj bratr. Ba nestojím ani o oslovení sestro, totéž platí o bratrancích, tetách a dále. Všechna ta oslovení mají svůj dávno vžitý, úzce vymezený význam, jehož citové zabarvení je hojně zneužíváno. Babylonské zmatení pojmů.
Vnucuje se otázka, která nás, rodilé Valachy, proslavila na celé planetě.
Co včil?

Neztratit glanc, řekl Jan Werich při jedné příležitosti. Na valašských pasekách i v kovozemědělských osadách okolo Kladna platí stejný zákon tvořivé práce. Platí všude tam, kde rolník obrátil půdu k úrodě, kde dělník přiložil ruku k dílu. Sám za sebe se přimlouvám, abychom si pro příští časy zachovali hodnoty, které nám vštípili rodiče, a předali je dál. Abychom si přes všechny skutečnosti přítomného času zachovali víru ve vítězství dobra, vzájemnou laskavost a toleranci. Zachovejme si i vůli a svědomí a nezapomínejme, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. “ (František Stavinoha, 2001)

8. dubna 2021 tomu bylo 15 let, co se uzavřel životní osud prozaika a publicisty Františka STAVINOHY, rodáka ze Zašové u Vsetína. Narodil se 10. července 1928 jako poslední ze sedmi dětí pasekáře Františka Stavinohy a jeho ženy Anny, roz. Janošové, v Zašové, č. p. 221. Vyrůstal se čtyřmi sestrami a dvěma bratry.
Už ani nevím, kdo s tím začal, ale měli jsme u nás v chalupě na valašských pasekách takový zvyk, že jsme si večer před spaním zakroutili uchem. Říkali jsme tomu natáhnout budíka. Nic víc, ale všichni jsme věděli, že je v tom přání klidného a hlubokého spánku, a abychom se ráno ve zdraví probudili, a vůbec ujištění, že jsme tu. Už ani nevím, kdo s tím začal, ale někdejší natahování budíka se mi s odstupem let jeví jako nejvýš vhodné, obecně platné poselství. Že si jako rozumíme společným přáním samých, jednoduchých, rozumných samozřejmých a pěkných věcí. Aby slovo nebylo plané, aby děti byly syté a ženy krásné, aby oheň hřál a chléb byl dobrý a spánek hluboký a klidný. “ (František Stavinoha, 15. květen 1992)
Po ukončení základního vzdělání na Měšťanské škole ve Valašském Meziříčí se František Stavinoha pokoušel vyučit knihařem, pak pekařem, později byl zaměstnán jako pomocný dělník, cihlář a topič u různých soukromých firem.
Byl jsem nesnesitelné dítě a tvrdohlavý kluk, který se odmítal čemukoliv vyučit. Snil jsem, ale ne o spisovatelství. O pěkných holkách, o penězích, o neznámých dálkách. Hodně jsem četl, škvár i Foglara. Greye, Londona, Zolu i Dostojevského. Vlastní mi byla bezstarostnost, svoboda. Základní poloha ruce v kapsách, absence budoucnosti. Žil jsem. Myslím, že to je vlastní mládí. “ (František Stavinoha, 15. květen 1992, Styl)
Po pětiměsíčním vězení za pobuřování od roku 1951 pracoval v kladenských dolech jako příslušník Pomocného technického praporu. Po skončení vojenské prezenční služby v Kladně již zůstal a od roku 1953 pracoval v čemouhelných dolech v Kladně a v Libušině u Kladna až do roku 1980, kdy se stal spisovatelem z povolání.
Jakési nedorozumění s paragrafem dvě stě třicet jedna v padesátých letech a následný pobyt v pétépáckém lágru namísto vojenské služby. Měli na nás roztomilý paragraf, podle něho jsme mohli být přidrženi k výkonu vojenské služby až po dobu pěti let. V zájmu budování socialismu. Za pět let si mohli vymyslet další roztomilý paragraf. Taková prognóza několik z nás vyděsila, teoreticky se tak dalo prožít v lágru půl života. P odepsali jsme nabídku zaměstnání v dolech proti okamžitému propuštění. Práci jsem byl zvyklý, vylepšil jsem si kvalifikaci, oženil se, rozvedl a znovu založil rodinu. Slovem, běžný osud mé generace. “ (František Stavinoha, 12. srpna 1992, Nové Valašsko)
František Stavinoha začal literárně tvořit až v letech zralosti. V období let 1960-1970 publikoval zejména soudničky a fejetony v závodních časopisech, v okresním časopise Kladenská záře, v krajském deníku Svoboda a v sektorovém časopise Horník a energetik.
Roku 1968 debutoval sbírkou povídek Nemilovati se trestá. Před „sametovou“ revolucí vydal devět knih, po revoluci dalších pět. Jeho posledním dílem se stal román o pošťačkách „První stopy v bílém sněhu“ (1993).
Minulý režim minul. A za několik eseji v tisku či v rozhlase mě nikdo nepronásledoval, i když budily ve veřejnosti jisté potěšení. Tenkrát byli lidé skromní. Naopak soudruh Fojtík jednou uchopil hůl za druhý konec a přiznal mi veřejně právo na fantazii a nadsázku. “ (František Stavinoha, 18. září 1991, Práce)
Mám rád život, psaní, krušovickou desítku v naší sousedské hospodě Na Kuklíku. Odpovím i na to, co nemám rád, tak tedy blbost. Cizí i vlastní. Drze se za ní plazím. Čtvrt století jsem fáral a málokdy jsem měl jistotu, že se dožiju večera. Dnes mají lidé jiné starosti. Tu o holé živobytí, tu jak urvat milión. Já patřím k té první sortě. A tak se snažím psát, co jsem viděl, zažil, co vidím, zažívám… Od převratu jsem napsal asi šedesát fejetonů pro sobotní přílohy deníku. Chystám se je přebrat a uhranout kohosi, aby je vydal. Napsal jsem román o pošťačkách a odnesl ho do nakladatelství Nadas, nevím, zda spatří světlo světa. Chystám se psát žádosti o podporu geniálního, leč jako obyčejně zneuznalého spisovatele. Chtěl bych se vrátit i na Valašsko, kde je místo mého dětství. “ (František Stavinoha, 15. května 1992, Styl)
František Stavinoha se na rodné Valašsko, kterému věnoval třetinu své tvorby, protože Valašsko miloval, již nevrátil. V roce 2000 jej postihla lehčí mozková cévní příhoda. 9. dubna 2002 poslal František Stavinoha dlouhý dopis své neteři Miláně Kuchyňkové ze Vsetína.
V něm mimo jiné napsal: „Stárnu a blbnu, odcházejí mi kamarádi z branže, nedávno umřel Bečta, šéfredaktor Dikobraza, a jiní. Dostojevskij, Hemigway, já se také necítím nejlíp. To už je více než dva roky, asi tenkrát mě klepla mrtvice. Dva roky si stěžuju u doktorů, na logopedické potíže, a závratě, krčili ramenama. U obvoďačky, u internistky, u psychiatrice a nervíčky. Nic jsem se nedověděl, nikam nebyl poslán na vyšetření. Až jsem si v Odbarveném právu přečetl příznaky mrtvice, nechal okopírovat, omlátil všem doktorkám o hlavu a sám bez doporučení jsem se narval na rentgen hlavy, samozřejmě tam byl nález. Zaplaťpámbu mě to nezkroutilo a neomezilo pohyblivost. Malá magistra mě dodává léčiva a je to lepší. Sem tam napíšu sloupek do jediného slušného kulturního týdeníku… Ahoj. “
Když jsme s redaktorem Miroslavem Graclíkem v roce 2000 připravovali k vydání knihu „Kulturní toulky Valašském“, požádala jsem Františka Stavinohu o příspěvek. Poslal mi jej. Následně jsem v roce 2001, kdy výše uvedená kniha vyšla, s panem spisovatelem jednala o výši honoráře za jeho text. 27. prosince 2001 jsem od něj obdržela následující dopis: „Moje drahá paní doktorko Mikulcová, obdivuji Vaši štědrost, s níž mi nabízíte určení honoráře za můj příspěvek do Vaší knížky. Pokud tak postupujete u všech autorů, vyjde Vám ten špás pěkně draho – v době, kdy se soudí každý s každým. Samozřejmě s žádným honorářem jsem nepočítal, nepočítám a ani v budoucnosti nebudu. Jsem zkrátka ušlechtilé povahy. Knížku si objednám v nakladatelství na dobírku, tečka. Už ani nevím, co jsem Vám poslal, snad to bylo k použití. Pokud sledujete Obrys-Kmen a četla jste moji povídku Kdybych zblbnul, je Vám jasné, co si o současné, proklatě nízko zavěšené knižní kultuře myslím. Upřímně gratuluju k výsledku i panu Graclíkovi, dnes vydat solidní knížku není sranda. Srdečně zdravím a ať Vás nic nebolí.
Knihy Františka Stavinohy jsem četla „povinně“, protože jsem si jej jako autora vážila. Ctila jsem jeho realismus, který byl přímočarý až bezohledný, na hony vzdálený vytváření maskotů místo lidí; ale také na hony vzdálený pesimismu, odsuzujícímu člověka k trapnému životu i doživotí. I jeho drsnější vyjádření vyslovují člověku důvěru, protože byl přesvědčen, že všichni lidé nosí na utajeném místě neuhasitelné světlo solidarity. Byl rovný a přímý v každém čase, tedy i po „sametové“ revoluci se netajil tím, co se mu nelíbilo, co ho zklamalo. Do konce svého života o tom psal v povídkách, sloupcích a fejetonech.
František Stavinoha se na Valašsko, především do Zašové, rád vracel, pravidelně si dopisoval s neteří Milanou Kuchyňkovou ze Vsetína, která s úctou střeží strýcův odkaz. 13. září 1999 jí v dopisu k jejím narozeninám mimo jiné napsal: „ Ti přeju, abys byla furt hezká, aby Tě netlačily střevíčky a neutíkalo mlíko na plotnu, abys neztratila peněženku a nelezli Ti do postele pavouci. To všechno Ti přeju k Tvým narozeninám a to tak, že upřímně. Taksi myslím, že s psaním už pomalu končím, z mých čtenářů se stali pasáci, prostitutky, podvodníci a zloději a rodičovrahové, to není moje doba a nechce se mi o tom psát, budí to ve mně větší odpor než reálný socialismus. “
Vážila jsem si Františka Stavinohy za jeho pravdivost a upřímnost, mnoho let jsem si s panem spisovatelem dopisovala. V jednom z dopisů mi v úvodu napsal: „Nejmilejšípaní doktorko, snad nemusíte hned bejt jedovatá, ale beru. Jednak mám jedovatosti rád a jednak si vážím Vaší pozornosti, kdopak se dnes stará o literáty. Ještě tak o Svoru a Týče. Ani se moc k tomu řemeslu nehlásím…
František Stavinoha se na rodné Valašsko vracel nejen fyzicky, ale i ve svých dílech. Rodnému Valašsku věnoval prozaickou baladu „Jak se sluší umírat“ (1975), tři novely z Valašska „Večeře s vyhlídkou“ (1992), částečně „Písničky s příběhem“ (1975), ale především prózu „Pobeskydské pastorále“ (1983), která je jeho poutavým návratem do času dětství, prožitého na zašovských pasekách, v dřevěné chaloupce, u níž rostl velký strom, kaštan nebo ořech, jak vzpomínal.
František Stavinoha byl členem Unie českých spisovatelů. Roku 1995 mu byla Výborem národní kultury udělena Cena Jiřího Wolkera. V té době publikoval už jen drobné fejetony; nejprve v kladenském tisku, později na internetové stránce literární přílohy Holo novin Obrys- Kmen. Tam mezi svými dřívějšími kolegy se cítil nejlépe, neboť po roce 1989 se situace pro do té doby oficiální autory měnila. Někteří byli spojováni s upadající českou literaturou normalizačního období a čtenáři je odmítali číst. Bez úvahy se pustili do četby dosud zakázaných autorů, aniž si byli ochotni připustit, že vše, co je zakázané, nemusí být kvalitní. Čas naštěstí prověřil i literární dílo Františka Stavinohy. Aby mohl po „sametové revoluci“ vydat knihu, musel si najít mecenáše. To bylo pro něj zcela nové, ale především nepřijatelné a ponižující. Tímto způsobem vydal tři tituly: „Anti-Švandrlík aneb jak to bylo u Soferina“ (1991), „Večeře s vyhlídkou“ (1991) a „První stopy v bílém sněhu“ (1993). K vydání dalšího díla za těchto podmínek už v sobě nenašel dostatek sil. Na jaře v roce 2004 vážně onemocněl, prodělal několik mozkových příhod, ztrácel zrak i sluch, obtížně hovořil. V době nemoci byl František Stavinoha nešťastný, říkal, že má několik knížek v šuplíku, ale nemá na jejich vydání peníze ani sponzory.
Životní cesta Františka Stavinohy měla mnoho překážek, on sám nebyl navíc jednoduchou osobností. Mnohé na sebe prozradil ve svých dílech, například v knize „Pobeskydské pastorále“ (1983), která je vzpomínkovým ohlédnutím na čas dětství prožitý na valašských pasekách u rodné vesničky Zašová. Mnohé z jeho života zůstane utajeno, protože je to tak správně.
Život v datech:
15. 5. 1882 se narodil v Horní Bečvě František Stavinoha, otec spisovatele Františka Stavinohy.
28. 6. 1885 se narodila v Brňově Anna Stavinohová /roz. Janošová/, matka spisovatele Františka Stavinohy.
30.9. 1911 se František Stavinoha oženil se slečnou Annou Janošovou.
8.9. 1912 se manželům Františku a Anně Stavinohovým narodila dcera Marie.
31.7. 1914 narození syna Karla.
11. 12. 1916 narození dcery Anny.
20. 9. 1919 narození dcery Emilie, která umírá 29. 5. 1926 ve věku nedožitých sedmi let.
5. 2. 1922 narození syna Blažeje.
28. 11. 1924 narození dcery Cecilie.
10.7. 1928 narození syna Františka Stavinohy, publicisty a spisovatele.
15. 7. 1928 František je pokřtěn (dostává jméno Josef), jeho kmotry při křtu jsou Josef a Aloisie Janošovi z Poličné.
28. 7. 1942 František je biřmován ve Valašském Meziříčí (dostává jméno Jaroslav).
1942 končí měšťanskou školu ve valašském Meziříčí.
1950 za pobuřování odsouzen k pěti měsícům trestu vězení.
3.3. 1951 rodina Stavinohová se stěhuje ze Zašové do Žiliny u Nového Jičína.
1953 František Stavinoha podepisuje pětiletý úvazek práce v hornictví.
19?? se poprvé žení (následoval rozvod).
19?? se stává otcem dcery Jitky.
1969 se podruhé žení.
1972 se stává otcem druhé dcery Jarmily.
1968 vydává první knihu „Nemilovati se trestá“.
1975 ze zdravotních důvodů začíná pracovat v povrchovém provozu.
1980 se stává spisovatelem na volné noze.
1983 odchází do důchodu.
1994-1998 v Kladně je členem městského zastupitelstva.
1994 mu byla Výborem národní kultury udělena Cena Jiřího Wolkera.
2004 vážně onemocněl.
8. 4. 2006 v nedožitých 78 letech v Kladně umírá.
13.4. 2006 se v úzkém rodinném kruhu koná poslední rozloučení s Františkem Stavinohou v Kladně, kde jsou uloženy jeho ostatky.
Marie MIKULCOVÁ


Vyhledat

Rubriky

Výběr fotoalb



Miniatury
Prezentace