Biřmování ve Veselé – jak to bylo v roce 1894 …
Rubriky : Místopis Veselá , Osobnosti , Poutní místo Zašová - Stračka , Společenský život , Veselá
Brzy proběhne svátost biřmování ve Veselském kostele – jak to u takové slavnosti vypadalo v roce 1894 nám ve svém příspěvku přiblíží paní Kubrická.
Po několika letech bude 11.6.2016 ve veselském kostele opět udělena svátost biřmování, podle wikipedie je biřmování (z latinského confirmatio utvrzení) – jedna ze sedmi svátostí katolické, pravoslavné, anglikánské církve a Církve československé husitské. Svátost biřmování může přijmout každý pokřtěný člověk, který ji dosud nepřijal. Pokud přijímá člověk křest až v dospělosti, bývá někdy (ne vždy) zároveň biřmován. Řádným udělovatelem svátosti biřmování je biskup. V případě nutnosti může dát biskup kněžím dovolení, aby udělovali biřmování. Je-li křesťan v nebezpečí smrti, může mu udělit biřmování kterýkoliv kněz. V římskokatolické církvi se svátost biřmování uděluje prostřednictvím pomazání olejem na čelo, spolu s vkládáním rukou udělovatele svátosti a slovy: příjmi pečeť daru Ducha svatého. Po pomazání následuje symbolický políček biřmovanci na tvář. Jak pro katolickou církev, tak pro pravoslaví je důležité, aby biřmování uděloval člověk vysvěcený biskupem.
V kronice jednotřídní národní školy Veselé zaznamenáno tehdejším školním učitelem Karlem Neuwirtem
udělení svátosti biřmování ve veselském kostele 13.7.1894:
„Na dlouhá léta zůstane pro obec Veselou památný rok 1894, kdy v pátek 13. července Jeho knížecí arcibiskupská Milost udílela svátost biřmování a provedla generální visitaci. K důstojnému uvítání Jeho Milosti, dr. Theodora Kohna, činily se nejrozsáhlejší přípravy. Na útraty farnosti vybílil se kostel vně i uvnitř, sochy, korouhve, hlavní obraz, křtitelnice, kazatelnice od pozlacovače z Val. Meziříčí vyzdobily, fara novou krytbou opatřila a vybílila, lavice, okna, dveře a nábytek v zákristii se natřel a taktéž kříž na a u hřbitova se barvou obnovil. Kostelní roucha, zpovědnice rovněž spraveny byly. Pramizernou a tím pověstnou cestu Veselou spravili všichni farníci. Kaditelnici s příslušenstvím daroval kostelu profesor theologie v Olomouci, dr. Janiš, vyšívané táhlo ku zvonku u zákristie pěstounka u Uherského Ostrohu, sl. Hoffmannová, kalich ku mši svaté zdejší důstojní vel. páni, peníze na vymalování presbitáře p. Filákem z Valašského Meziříčí mládenci, plachetku na ciborium a věnce svobodné obstaraly, dobrovolné dary peněžité dávali všichni. Za mnoho let by nebyl kostel do takového lesku se dostal, kdyby sem Jeho Milost nebyla zavítala. Aby vjezd Jeho Milosti do Veselé nejslavnostnějším byl, přičinila se tato co nejvíce mohla. Cestou hlavní všechny chaloupky vyzdobeny byly velkými i menšími prapory barvy zemské, říšské a národní. U mostu stály dva stožáry, u kříže pod Veselou rovněž dva a tolikéž před farou. Na návsi a „Pod lavečkou“ stály jednoduché, avšak velmi pěkné brány slavnostní. Myšlenku k dolní bráně dal žák IV. odborné školy z Val. Meziříčí, jenž i faru věnci a znaky biskupskými, jakož také kostel dekoroval. Nápisy na obé jakož myšlenku pro horní bránu z ochoty dal akademický malíř, profesor Fridrich z Val. Meziříčí. Mezi oběma branami tvořily stromořadí různé stromky, také ze hřbitova do kostela fary zdobily tyto chodník po obou stranách. Vedle budovy farní nejpěkněji byla okrášlena škola. Na špici střechy téměř kolmo plápolal prapor červenobílý, v pravém dolním roku černožlutý, v levém pak červenobílý, v okénku ze střechy od od fary visel prapor modrobílý, v okénku od lesa k vesnici červenobílý. Kulaté okno ve štítě od školy zakryté bylo velikým biskupským znakem. Pod ním draperiemi červenobílými a černožlutými ovrouben byl nápis: „Učiteli převýborný, pros za nás Syna Boha živého“, celý byl z mateřídoušky růžemi propletený, písmena dosahovala 30 cm. Nad okny nacházely se také ozdoby z chvojnatých růží. Zvláštností nad jiné zůstane, že postaveny byly ohromné stožáry na třech nejvyšších vrchách: Na Vrchhůře, kopci Grygarovém a na „Větrochově“ – všechny tři bylo viděti z nejdalšího okolí.
Jakkoli takové nejrozsáhlejší přípravy k důstojnému uvítání Jeho Milosti se konaly, přece pro špatné deštivé počasí nemohli vděční farníci ostatek slavností tak provésti, jak si přáli. Ráno po 8. Hodině přijela Jeho Milost v krytém kočáru až pod kostel. Pod baldachýnem, starosty neseným, došla do hlavních dveří. Zde uvítal Ji důstojný pan farář jménem farníků a kněží, starosta veselský za obec, nejstarší učitel p. J. Gillar z Brňova za učitelstvo farní a družička v obleku valašském Ludmila Neuwirtová za žactvo, po čemž druhá družička, rovněž tak oblečená, podala Jeho Milosti krásnou kytici, již si sebou do Olomouce vzala. Družička mluvila toto: „jménem všech žáků osměluji se nejuctivěji uvítati Vaši knížecí arcibiskupskou Milost. Prosíme také nejpokorněji za udělení milosti Ducha sv. ve svátosti biřmování a slibujeme, že za tyto udělené milosti vděčnými se ukazovati budeme věrným plněním povinností sv. náboženství a nehynoucí láskou k Vaší arcibiskupské Milosti. V tom, aby nás vždy provázelo požehnání apoštolské ruky Vaší Milosti, nyní vroucně prosíme.“ Za střelby schválně k slavnosti té zřízeného děla národního, za zvuku varhan a znění zvonů kráčela Jeho Milost k oltáři. Sotva sem přistoupila, zapěl chor sestávající se ze 20 osob sbor Ecce Sacerdos magnus. Sbor tento byl na přání podepsaného složen pro 1-3 hlasy od slovutného skladatele Josefa Nešvery s věnováním: „ K památce uvítání Nejdůstojnějšího Pána, pana Kníže arcibiskupa dr. Th. Kohna ve Veselé napsal Josef Nešvera“. Sbor tento nebyl dosud jinde provozován. Nyní následovala mše, průvod okolo kostela, vizitace kostela a snídání, po něm biřmování a naposledy zkouška z náboženství. Ač při vizitacích děkanských bývají žáci téhož katechety všichni všech oddělení najednou zkoušeni, byli při této zkoušce examinováni po odděleních, prvním počínaje dle jednotlivých škol důkladně jak od svého katechety tak od Jeho Milosti. Po vyzkoušení oddělení dostali jmenovaní hned jednotlivci ten dar, jaký náhodou Jeho Milost na trůně sedíc v ruce držela. Zkouška důkladná všech čtyř škol trvala tři hodiny. Po ní přijímala Jeho Milost audience na faře. Napřed šli místní kněží, po nich učitelstvo. Tomuto pravila Jeho Milost, že Jí to velmi těší, že slyšela, jak ve shodě vždy s kvěžstvem žije, že dbá nejsvědomitěji výchovy náboženskomravné a kněze podporuje. Pak s každým zvlášť rozmlouvala. Po těchto bylo u slyšení představenstva obecní s kostelním výborem. Ten žádal o podporu na kostel, výbor brňovský o podporu na kapli, kterou stavěti chtějí a výbor Velkolhotecký by se Jeho Milost přičinila, aby na Velké Lhotě směli se žáci modliti Otče náš ve škole. Všem příznivě slíbeno. A vskutku dostalo se za týden od Jeho Milosti 100 zlatých na opravu kostela a varhan, 100 zlatých na zvětšení fondu chudinského, 50 zlatých dala hned ku rozdání chudým a jisté osobě z Malé Lhoty hned 10 zlatých. Brzy na to dostalo se od Jeho Milosti vyhořelému Josefu Horeckému 30 zlatých a B. Smočkové 15 zlatých. Teprve okolo tří hodin zasedla Jeho Milost k obědu, jenž Jí 20 minut jen trval. Po obědě bylo v kostele apoštolské požehnání. Když nebylo možné pro silný déšť Jeho Milost ráno do kostela slavně doprovodit, mohla se nyní tak odprovodit. Před křížem jelo landerium, sestávající se z 18 jezdců ozdobených šerpami barvy zemské, říšské a církevní, jakož také kyticemi. Za těmi za křížem všichni žáci, pak mládenci, na to panny v kroji valašském a malé drůžky též tak oblečené. Potom Jeho Milost pod baldachýnem s kněžstvem, za Ní představenstva obecní, muži a ženy. Se zarosenýma očima byla propouštěna Jeho Milost, zvláště, když důstojný pan farář děkoval Jí za milosti, jakých se od Ní naší farnosti dostalo a když tato farníkům děkovala za tak skvělé uvítání, které prý jí v obzvláštní paměti zůstane. Ač u dolní brány chtěli se farníci vrátiti, tož na výslovné přání Jeho Milosti rádi s Ní šli až ku mlýnu pod Veselou, kdež teprv do kočáru svého sedla, aby za podobným blahodárným účelem do Zašové jela, jsouc v nejvděčnější upomínce všech“.
Nutno poznamenat, že záznam z originálu kroniky byl přepsán Václavem a Ludmilou Kubrickými v r. 2008, za což jim patří velké poděkování. Sepsala Jarmila Kubrická.
ThDr. Theodor Kohn byl 64. olomouckým biskupem, sedmým arcibiskupem olomoucké arcidiecéze a prvním biskupem nešlechtického původu. Narodil se 22. března 1845 v Březnici, která leží na silnici vedoucí z Uherského Hradiště do Zlína. Jak napovídá jeho příjmení, měl z otcovy strany židovské předky. Jisté je, že celá Kohnova rodina patřila mezi hluboce věřící katolíky. Arcibiskup Kohn se narodil a vyrůstal v chudé rodině. Otec Josef hospodařil na několika měřicích pole a matka Veronika se starala o domácnost a výchovu dětí. Kromě Theodora to byl ještě druhý syn František a tři dcery. Theodor od mládí vynikal pílí a výbornou pamětí. Obecnou školu navštěvoval nejprve v rodné Březnici. Na naléhání učitele, aby rodiče nadanému žáku umožnili lepší vzdělání, byl Theodor 1. října 1857 přijat do třetí třídy německé v Uherském Hradišti. Přestože zpočátku německy vůbec neuměl, stal se již ve 4. třídě premiantem. Když školu v roce 1859 ukončil, rozhodl se pro studium na nižším piaristickém gymnáziu ve Strážnici. Na studium si přivydělával kondicemi. V roce 1863 přešel na vyšší piaristické gymnázium do Kroměříže, kde v roce 1867 složil zkoušku dospělosti. Rodiče si přáli mít syna knězem, ale on sám touhu po kněžském povolání neměl, protože již v septimě a oktávě jej trápila náboženská skepse a pochybnosti o víře v Boha. Rodiče jej celé prázdniny přemlouvali a nakonec se pro vstup do olomouckého semináře rozhodl s odhodláním, že to zkusí a třeba později ze semináře odejde. Velkým pokušením byla finanční částka 200 zlatých, kterou mu daroval bohatý březnický mlynář, aby se mohl zapsat na univerzitu ve Vídni ke studiu na některé fakultě. Bohoslovec Kohn však peníze vrátil. Studium teologie dokončil a 5. července 1871 byl vysvěcen na kněze. Jeho prvním působištěm byl Vsetín. V květnu 1874 nastoupil jako katecheta gymnázia v Příboře, ale již v červenci téhož roku přijal místo sekretáře a ceremoniáře olomouckého arcibiskupa Bedřicha Fürstenberga na Hukvaldech. Po absolvování poslední rigorózní zkoušky byl 25. února 1875 promován doktorem teologie. Záhy následoval strmý kariérní růst: 1876 byl jmenován konsistoriálním radou, 1880 čestným papežským komořím, 1882 apoštolským radou a asesorem. Téhož roku získal titul mimořádného profesora církevního práva a polemického bohosloví na teologické fakultě v Olomouci. V roce 1887 byl jmenován nesídelním kanovníkem olomoucké metropolitní kapitoly a v roce 1892 sídlením kanovníkem s právem volit a být volen biskupem. Když 20. srpna 1892 zemřel olomoucký arcibiskup kardinál Fürstenberg, byl za jeho nástupce 7. listopadu 1892 zvolen nešlechtic a rodilý Moravan ThDr. Theodor Kohn. V lednu 1893 byla volba potvrzena papežem Lvem XIII. a k slavnostnímu nastolení nového arcibiskupa došlo 12. února 1893. Na přelomu 19. a 20. století měly statky olomouckého arcibiskupství rozlohu 47.846 ha. K majetku arcidiecéze patřilo také rozsáhlé lesní hospodářství a průmyslové podniky – sklárny, doly, železárny aj. Ihned po svém nástupu věnoval nový arcibiskup značnou pozornost správě arcidiecézního majetku s příslovečnou pílí a houževnatostí. Dr. Kohn přizval ke spolupráci řadu odborníků a provedl řadu hospodářských reforem. Dostával se však často do konfliktů a soudních sporů s nájemci. Podobně kontroloval i stav svěřených farností. Stále častěji se na jeho adresu ozývaly kritické hlasy, které byly šířeny tiskem. Arcibiskupovi byly vytýkány protokolární výslechy kněží, překážky v ustavování katechetů, trestání lidí, kteří sbírali klestí v arcibiskupských lesích. Stížnosti se hromadily v Římě i na nunciatuře ve Vídni. O všech těchto událostech byl samozřejmě vídeňskou nunciaturou informován Svatý stolec a Dr. Kohn byl v prosinci 1903 pozván do Říma. Protože situace v olomoucké arcidiecézi byla hodnocena jako neřešitelná, vyzval papež arcibiskupa k dobrovolné rezignaci. Pokud tak neučiní, bude odvolán. 12. března 1904 se ThDr. Theodor Kohn ve věku 59 let dobrovolně svého postavení vzdal. Důvody své nucené rezignace však nikdy neuznal. Pobyt v olomoucké arcidiecézi mu byl zakázán, směl pouze jednou ročně navštívit hrob svých rodičů. Byl mu ponechán titul i plat arcibiskupa a mohl se usadit v Rakousku. Zakoupil si zámek s velkostatkem v Ehrenhausenu (Štýrsko), kde prožil posledních 11 let života. Zemřel 3. prosince 1915. Krátce před smrtí sepsal poslední vůli. V ní velkostatek Ehrenhausen s celým inventářem a veškeré své úspory (341.000 K) odkazuje ke zřízení české univerzity v Olomouci. Ani tato poslední vůle však nedošla naplnění a k obnovení olomoucké univerzity došlo teprve po druhé světové válce.
Uvedené informace byly čerpány z následujících pramenů: Jonová J.: Theodor Kohn. Kněz, profesor a zvolený arcibiskup olomoucký. Licenciátní práce, CMTF UP, Olomouc 2007. Jonová J.: Olomoucký arcibiskup ThDr Theodor Kohn ve zprávách vídeňské nunciatury zasílaných Svatému stolci. Studia Theologica 2009, s. 42-59. Marek, P.: Prof. ThDr. Theodor Kohn. Život a dílo olomouckého arcibiskupa. Kroměříž 1994, 96 stran. Botek,F., Kleiber,A.: Facta lo-quuntur čili Deset let na stolici sv. Metoděje. Olomouc 1903, 167 stran. Z pamětí olomouckého arcibiskupa dra Theodora Kohna. Tribuna 7. 10. 1923, s.1-2. Hofer J. Rectus): Naše arcidiecese. 5. vydání. Nákladem časopisu „Pozor“, Olomouc 1903, 36
