Zemřel Jan Timotej Strýček
Dorazila k nám velmi smutná zpráva … převzato zde.
V sobotu 21. října odešla do uměleckého nebe nejvýznamnější osobnost současné české textilní tvorby – ředitel a výtvarník Moravské gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí, akademický malíř Jan Timotej Strýček.
Jan T. Strýček se narodil 2. prosince 1949 v Jindřichově Hradci. Po absolvování Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (obor textilní výtvarnictví) se věnoval volné grafice a malbě. V roce 1978 se stal uměleckým vedoucím valašskomeziříčské gobelínky, které následně zasvětil celý svůj profesní život. Roku 1993 stál u jejího znovuzrození, zbavil někdejší státní podnik dluhů a dal mu nový umělecký směr. Pod jeho vedením se dílny znovu napojily na současné výtvarné umění a zároveň zůstaly nositelem čistoty textilního řemesla. Osobnost Jana T. Strýčka byla nevyčerpatelným zdrojem znalostí o technologii, historii a estetice textilní tvorby. Díky dlouholetým zkušenostem měl dar nacházet nové a efektivní možnosti transkripce výtvarných děl do textilního jazyka. „Když textil ztratí funkci a řemeslo, přestává být textilem,“ říkával, a proto vždy usiloval o řemeslnou preciznost, ať už u nových realizací či restaurátorských prací. Naposledy se tvorba dílny včetně tapiserií dle předloh svého ředitele představila na výstavě v Císařské konírně Pražského hradu na jaře tohoto roku.
Jan Timotej Strýček zemřel náhle ve věku 73 let. „Jeho odchodem ztrácí české textilní výtvarné umění klíčovou osobnost. Jeho snaha a vůle zachovat přes sto let staré řemeslo byla úctyhodná. Společně jsme řešili budoucnost gobelínky a možnosti Zlínského kraje, abychom tuto tradici v našem kraji udrželi. Věřím, že na jeho odkaz navážeme. Čest jeho památce,“ reagoval na smutnou zprávu hejtman Zlínského kraje Radim Holiš. Radní pro kulturu a školství Zuzana Fišerová k jeho slovům dodala: „Tvorba a osobnost Jana Timoteje Strýčka činila umění Zlínského kraje naprosto jedinečným, je to pro kulturu velká ztráta.“
Přidám jednu osobní vzpomínku z doby, kdy jsem s ním dělal rozhovor – je z roku 2010 …
Rozhovor s Janem T. Strýčkem
Tradice gobelínu na Valašsku je bohatá a dlouhá – to ví asi každý, kdo se někdy prošel po Valašském Meziříčí. Víte ale, že její kořeny jsou v Zašové? O tom, ale hlavně o dnešní náplni Moravské gobelínové manufaktury jsme si povídali s ředitelem a duší všeho dění kolem p. Janem T. Strýčkem.
Jak dlouhá vedla cesta akademického malíře od volné tvorby k výrobě gobelínů a posléze k vedení celé gobelínové manufaktury?
Vystudoval jsem Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (Ateliér textilu) v roce 1974. Následující tři roky jsem se intenzivně věnoval malbě a volné grafice. Náhoda mě pak vrátila ke gobelínu. V roce 1978 jsem dostal zadání vytvořit pro Dům umění v Hodoníně rozměrný gobelín do vstupní haly a potřeboval jsem vybarvit v meziříčské manufaktuře vlněnou přízi. Bylo to v době, kdy odešel z gobelínky vedoucí výtvarník. Když jsem dostal nabídku, abych nastoupil na jeho místo, souhlasil jsem. Samozřejmě jsem netušil, že si mne manufaktura zajme na 30 let.
Málokdo dnes ví, že výroba gobelínů na Valašsku je neodmyslitelně spjata i s obcí Zašová – připomeňte prosím tuto dávnou historii.
Po začátcích tkaní gobelínů v Opavě přenesl svou dílnu Rudolf Schlattauer pravděpodobně pod vlivem profesora Čáně do Zašové. K tomuto místu se také váže první dochovaná úřední zmínka z Okresního hejtmanství Valašské Meziříčí, že „v Zašové v domě č. 45, zvaném U Bažantů, provozují od roku 1898 Schlattauer a Hentschel manufakturní výrobu gobelínů“ a že zaměstnává 10 žen za denní mzdu 40 krejcarů. Měli v západním křídle kláštera Trinitářů v prvním patře pronajaty čtyři místnosti.
Moravská gobelínová manufaktura si za svou dlouhou historii vybudovala velmi dobré jméno a může se tedy pyšnit spoustou zajímavých realizací a rekonstrukcí. Co je podle Vás nejzajímavější ?
Podle mého je na meziříčské manufaktuře největší hodnota její více než 110-ti letá, nepřetržitá, z generace na generaci předávaná kontinuita růstu umělecké a řemeslné profesionality gobelínářek. Z realizací jsem vždycky nejvíce zaujat těmi posledními, které se právě dokončily nebo jsou ještě na stavech. Mohu jmenovat nedávno utkaný nádherný gobelín podle předlohy Jiřího Sopka „U stolu“, současné restaurování historického gobelínu „Útěk do Egypta“ z arcibiskupského paláce v Olomouci nebo probíhající realizaci ručně vázaného koberce pro Evangelický kostel ve Vsetíně.
Při našem osobním setkání jste vzpomněl, že jste měl v rukách starý koberec vytvořený pravděpodobně ještě v Zašové od nějakého místního obyvatele. Můžete nám říci něco podrobnějšího – máte popřípadě i foto?
Při příležitosti naší výstavy asi před 15 lety mě navštívil starší občan Zašové a ukázal mi poměrně drobný koberec, u kterého měl zmapovanou historii až k době jeho vzniku na přelomu 19. a 20. století. Bohužel nemám na majitele kontakt ani fotografii.
Jak je práce s gobelínem zajímavá a těžká mohou posoudit ti, co u Vás absolvují výukové kurzy – jaký je o ně zájem? Našel se mezi posluchači nějaký rozený talent?
Každý rok v průběhu léta vypisujeme dva až tři týdenní kurzy tkaní. Vždy se sejde věkově i profesně velmi rozmanitý kolektiv. Jsou to krásná setkání, u kterých nejde ani tak o vytvoření dokonalé tapiserie, jako o zážitek ze společné tvůrčí práce. Talent pro textilní umělecké řemeslo lze jednoznačně posoudit až po pěti letech práce. Jsou to vlohy nejen řemeslné citlivosti, ale především dar vůle k dlouhodobému soustředění a láska k řemeslu.
Vedle aktivní manufaktury fungujete i jako galerie a muzeum – co vše u Vás návštěvníci uvidí ?
V názvu máme Živé muzeum gobelínů. Na rozdíl od klasických muzeí, divák uvidí nejen sbírku hotových tapiserií, ale hlavně gobelínářky, vazačky a restaurátorky při práci. Myslím, že živý kontakt s nimi je pro návštěvníka to nejatraktivnější.
Prohlídku je možno ukončit v krásném prostředí Schlattauerovy kavárny, kterou také provozujete. A nejen to – děje se zde mnoho zajímavých akcí. Které Vás zaujaly nejvíce a na které by jste pozval naše čtenáře?
Mým přáním bylo, aby se kavárna stala místem pro setkávání s aktivní spoluúčastí návštěvníků při tvorbě její kulturní náplně. Mám proto převelikou radost z původních akcí vytvořených přímo pro kavárnu jako: Září s Martinů, vydání a křest básnické sbírky Stracholam, setkávání nad historií valašské lidové písně s muzikou Bača, historické sondy o starostovi A. Mikyškovi, skladateli J.N. Poláškovi, básníkovi M. Kurtovi i klavírní improvizace P. Bazaly . Samozřejmě bych mohl jmenovat mnoho dalších zajímavých setkání. Kdo bude mít zájem přijít, udělá nejlépe, když bude sledovat kolonku kavárna na našich stránkách ( www.gobelin.cz ). Na požádání můžeme i zasílat pozvánky emailem. Navíc je mi moc milé, že nekuřácká kavárna se stala místem pro setkávání maminek s malými dětmi.
Svou bohatou činností zaplňujete dost velkou mezeru v kulturním životě Valašského Meziříčí – předpokládám, že na rozdíl od ostatních bez dotací z městské kasy. Jak se Vám daří vše utáhnout finančně?
Pro stav věcí v kultuře myslím velmi často platí, že rozhodnutí, která jsou činěna v zájmu té či oné politické strany a která by měla být činěna v zájmu zachování a tvorby kulturních hodnot, nejsou totožná.
Z Vašeho životopisu jsem vyčetl, že nejste rodilý Valach – jaký máte k Valašsku vztah? Naopak jsem se nikde nedočetl, co znamená T. ve Vašem jméně?
Můj dědeček se narodil, jako synek skláře, ve Valašském Meziříčí. Zemřel dříve než jsem se narodil a na konci 19. století vystudoval Valašsko Meziříčské gymnázium. Budova gobelínové manufaktury a gymnázia spolu sousedí, někdy ho zde v duchu potkávám. Jeho sestra Marie Strýčková byla od roku 1908 po dlouhá léta gobelínářkou v MGM. Když bylo třeba vytvořit nějaký náročný figurální gobelín, jako třeba Dopoledne Velkého pátku od F. Jeneweina na Mezinárodní výstavu řemesel ve Stockholmu v roce 1931, tkala ho ona. Za tetou Marií jsem jezdíval jako kluk a byla jedním z důvodů, proč jsem se přihlásil v roce 1968 na textil do Ateliéru profesora A. Kybala.
S tím T. v mém jméně je to tak, že jsem byl pokřtěn Jan Timothej. Od narození až po dnes mi doma i všichni známí říkají Time. O tom, že se jmenuji i Jan, jsem se dověděl až v první třídě a toto jméno mi zůstalo víceméně jen pro úřady.
Naše povídání ukončím prosbou o předvánoční přání pro naše čtenáře …
Přeji, aby děti šly k dobrému…
Za velmi pěkné povídání děkuji a přeji Vám i všem čtenářům krásné Vánoční svátky.
