Pomník Růženy Staňkové
Rubriky : Místopis Zašová , Osobnosti , Poutní místo Zašová - Stračka , Společenský život , Zašová
Říká se, že člověk se stal člověkem, když začal pohřbívat své mrtvé, a podle upravenosti či zanedbanosti hřbitovů můžeme i dnes usuzovat na kulturnost obyvatel dané obce nebo města. O jednotlivé hroby se podle svých sil, vkusu a možností starají příbuzní. Mnohé hroby časem pustnou a zanikají, protože už o ně nemá kdo pečovat…
V Zašové jsou takto zpustlé tzv. ústavské hroby. Místo, kam byli pohřbíváni zemřelí sirotci místního ústavu sv. Josefa a později, po přeměně sirotčince na domov důchodců, i mnozí jeho klienti. Skupina hrobů byla označena jediným náhrobkem – velkým kamenným křížem, který už byl ale tak nachýlený, že hrozil zřícením. Zašová se rozhodla na obecní náklady nechat tento náhrobek opravit. Jednak si to zasluhoval náhrobek sám o sobě – kvalitní kamenická práce, která jistě má svou uměleckou a dnes už i historickou hodnotu, druhým důvodem je běžná lidská pieta – úcta ke zde pohřbeným „bezejmenným“ – a důvod poslední – náhrobek označuje místo pohřbu slečny Růženy Staňkové.
Dnes už málokdo ví, o koho se jedná, což je chyba a vlastně také důvod, proč pomník zachránit před zničením – jméno Růženy Staňkové by zapomenuto být nemělo (pomník od slova pomni – nezapomeň). Zašová totiž neměla mnoho takových osobností, jakou byla tato žena.
Růžena Staňková se narodila 19.10. 1869 v Moravské Ostravě jako dcera úspěšného stavitele. Své věno – všechen svůj majetek – vložila do nově zřízeného sirotčince – zašovského ústavu sv. Josefa. Zůstala svobodná a podle tehdejšího zvyku byla proto stále oslovována „slečno“. Nejen všechen svůj majetek, ale celý svůj život věnovala péči o osiřelé, postižené a zanedbané děti. Neopustila je ani po smrti. Když ve svých 74 letech 21.10. 1943 zemřela, byla pohřbena – jak si přála – mezi hroby zemřelých sirotků na zašovském hřbitově.
Na jejím parte můžeme číst: „…zasloužilá ředitelka, spoluzakladatelka ústavu sv. Josefa, vroucně milovaná matka sirotků, pomocnice chudých a opuštěných….“
Opravě tohoto náhrobku předcházelo restaurování centrálního kříže na našem hřbitově. Tento kříž můžeme (mimo jiné) vnímat jako symbolický pomník všech našich předků, všech těch Zašovjanů, jejichž hroby už zanikly, nebo kteří třeba jako oběti válek byli pohřbeni kdesi v cizině, místo jejich pohřbu je neznámé, hrob neexistuje…
Josef Krůpa
