SVÁTEK MRTVÝCH – DUŠIČKY

SVÁTEK MRTVÝCH – DUŠIČKY

Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a zapálení svíčky je symbolikou vztaženou ke vzpomínce a věčnému životu. „Vzpomínáme na naše blízké a v duchu se ptáme, jaké svědectví nám zanechali…..“ 

SVÁTEK MRTVÝCH – DUŠIČKY

Svátek mrtvých neboli lidově „Dušičky“ jsou podle křesťanské tradice vzpomínkou na zesnulé, kteří na tuto skutečnost nejsou ještě připraveni, nedosáhli věčné blaženosti, jejich duše pobývají v očistci. Tento svátek připadá na 2. listopad, tedy den po svátku Všech svatých. Svátek Všech svatých vychází z události vysvěcení původně antického chrámu Pantheonu v Římě v roce 609. Tento svátek předcházející dušičkám je tak vzpomínkou na zemřelé, kteří dosáhli věčné blaženosti. Podle římskokatolického kalendáře jsou Dušičky vzpomínkou na všechny věrné zesnulé, podle protestantské církve Památkou zesnulých. Svátek mrtvých se už v křesťanském světě slaví od 10. století, v roce 998 jej zavedl benediktýnský opat Odillo ve francouzském klášteře Cluny. V podstatě tak reagoval na přetrvávající pohanské obřady. Pravda je, že kořeny tohoto svátku jsou mnohem starší, historikové předpokládají, že je odvozen z keltského svátku Samhain, kterým pro Kelty končil starý a začínal nový rok. Keltský svátek se slavil v předvečer 1. listopadu. Keltové věřili, že v tuto noc se svět živých a mrtvých propojuje, a proto zapalovali ohně, aby duše mrtvých přišly, ohřály se a pobyly se svými blízkými. Od 13. století se památka věrných zesnulých rozšířila a začala se slavit v 18 dalších evropských zemích. V Římě zdomácněl svátek až ve 14. století. V tento den se v některých křesťanských zemích konaly tři mše za zemřelé, tento zvyk v polovině 18. století potvrdil papež Benedikt XIV. a určil jej pro kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. Od roku 1915 se tato podoba rozšířila na popud papeže Benedikta XV. po celé římskokatolické církvi. Ke svátku zemřelých se vztahovala a vztahuje řada lidových zvyků a pověr. Dříve se v podvečer Dušiček sešla celá rodina a naplnila lampu máslem, aby si tak duše mohly potřít spáleniny. Blízcí lidé se večer napili studeného mléka, aby tím své duše ochladili. Na svátky Všech svatých a Dušiček se dříve doma peklo zvláštní pečivo zvané „dušičky“. Těmi byly obdarováni žebráci, pocestní a chudí lidé v obci. V některých částech Čech se pekly všesvaté rohlíky a dušičky, ty byly oproti tradičnímu pečivu větší. V den Dušiček věřící a v určité míře i nevěřící lidé navštěvují hřbitovy a hroby svých zesnulých a zdobí je věnci, květy, svícemi a modlí se za ně.

V r. 1944 zaznamenal P. Vojtěch Zapletal část historie veselských hřbitovů:

Veselská farnost má dva hřbitovy. Kolem kostela jest starý hřbitov podle dávného křesťanského zvyku. Pochováno jest zde několikeré pokolení a staré hroby stále ještě přijímají nové spáče. Ustýlá se vnukům v hrobech dědů a kosti těchto svázané v uzlíčku z bílého plátna vkládají se k nové rakvi a zasypávají společně vrstvou země. Před 70 lety (pozn.: před rokem 1870) vyhlížel hřbitov jinak. Neurovnaný břeh bez ohrady před i za kostelem, hroby bez ladu a skladu, zarostlé travou a bez křížů – toť obraz starého hřbitova. Když přišel do Veselé kaplan Florián Tomek, ostře káral farníky na křesťanských cvičeních pro nedostatečnou péči o místo posledního odpočinku. Po zdolání protivníků podařilo se konečně horlivému knězi hřbitov srovnati tak, jak dnes vyhlíží a kolem postaviti kamennou ohradu. Hřbitov urovnaly tři přifařené obce, protože Veselá stavěla schodiště. Psal se tehdy rok 1870. Zvláštností tohoto hřbitova jest, že jest vysázen ovocnými stromy. Šest krásných jabloňových stromů podél hlavní cesty vsadil farář Seget, rozrostly se do šířky a jejich větve chrání hroby pod nimi vykopané. V květnu krásně kvetou a na podzim přinášejí hojně ovoce (farář Podmolík říkával žertem, že má větší užitek z mrtvých farníků než z živých). Kamenná ohrada se místy rozpadává, lepší však hradbou jsou věkovité stromy kaštanové, které brání svými tak rozložitými větvemi jako perutě ptáků přístupu zimě a ostrým větrům na hřbitov, který jest „pravou zahradou zelnou“. Prostranství kolem kostela ponenáhlu nedostačovalo pro čtyři obce farnosti a bylo nutno přemýšlet na zřízení nového hřbitova. Příslušné kroky v této věci učinil již farář Lubojacký a dílo dokončil farář Seget. V r. 1910 byl posvěcen blízko kostela nový hřbitov, ohraničený živým plotem. První na novém hřbitově byla pochována Marie Křenková z Veselé č. 52 dne 29. září 1910. Kříž na nový hřbitov věnovali manželé Čapkovi. Farář Štíhel oba hřbitovy dal do lepšího pořádku. Hroby byly urovnány, cestičky drtí posypány. Nepěstěný živý plot kolem nového hřbitova odstraněn a pořízen drátěný plot, který „Památkový úřad“ po dlouhém zdráhání povolil s podmínkou, že bude osázen okrasnými keři. Farníci dbají dnes více na okrasu hrobů, než jak tomu bylo v dřívějších dobách. Nad hroby staví kamenné kříže, jichž postavení činí kameníkům pro vysokou polohu hřbitovů velké potíže, na rovy sázejí květiny. Zalévání jest pro velikou vzdálenost skoro nemožné, proto pěstují se jen květiny, které dovedou vyčkati až oblaka sama je zalejí“.

I letos se opět v tento čas zase setkáme s příbuznými a blízkými, kteří jsou od nás daleko a jindy si na setkání s nimi nenajdeme čas. A až půjdeme rozsvítit svíčky na hrobech svých drahých, přátel či známých, kteří už nejsou mezi námi a moc nám chybí, zkusme při tichém rozjímání též vzpomenout, co nám tady zanechali a zda a v čem se snažíme jejich odkaz ctít a dále rozvíjet. A že toho není málo – vedle osobních vzpomínek – stačí se jen rozhlédnout třeba i na našem hřbitově a porovnat, co se tady od vyprávění P. Vojtěcha Zapletala všechno změnilo.
Jarmila Kubrická

 


Vyhledat

Rubriky

Výběr fotoalb



Miniatury
Prezentace