75 let od „AKCE Ř“

75 let od „AKCE Ř“

PŘED 75 LETY komunistický režim nezákonně likvidoval řeholní řády a kongregace působící na území ČSR.Již na jaře roku 1950 byly uprostřed noci při tzv. „Akci K“ přepadeny mužské kláštery a řeholníci odvlečení do internačních táborů zřízených v předem vytypovaných klášterech. V našem nejbližším regionu se to týkalo komunity salvatoriánů ve Valašském Meziříčí. (Dnes tzv. LDN v ulici Žerotínová). Likvidace ženských klášterů pod krycím názvem „Akce Ř“ proběhla o poznání humánnějším způsobem, ovšem to nic nemění na tom, že jak „Akce K“ tak i „Akce Ř“ byly aktem zvůle komunistické moci a že se jednalo o čin protiprávní, a to i podle tehdy platných zákonů. Datum likvidace ženských klášterů komunisté se zjevnou zlomyslností stanovili na 28. září čili na svátek sv. Václava, našeho národního patrona.
Řádové sestry zastávaly nezastupitelnou úlohu v sociálních službách a ve zdravotnictví. (Ostatně jako nesmazatelná připomínka na toto jejich působení zůstalo až dodnes běžně užívané oslovení „sestro, sestřičko“ i pro civilní zdravotnice.) Protože stát nebyl okamžitě schopen veškeré pracovní pozice řádových sester ve zdravotnictví a v sociálních službách nahradit civilními zaměstnanci, směly některé řádové sestry na některých pozicích v péči o nemocné, staré a postižené pracovat dál, ovšem už jen pod civilní správou státem dosazených nadřízených. To byl případ i mezi místními lidmi tolik oblíbených „zašovských sestřiček“ – členek Kongregace chudých školských sester de Notre Dame a jejich zašovského Ústavu sv. Josefa.

Pamětní kniha zašovské farnosti popisuje události „Akce Ř“ takto:
SESTŘIČKY ZE ZAŠOVÉ ODJELY
Dne 25. září 1950 odpoledne přijela dvě osobní auta se zástupci ONV a KNV z Gottwaldova s dekretem, že vychovávací ústavy přebírá ministerstvo sociální péče a dosazuje svoji správu i s ošetřujícím personálem, takže zašovské sestřičky budou přemístěny do kláštera v Bílé Vodě (kdesi u samých polských hranicích). Budova prý zůstane majetkem řádu a bude z ní placeno nájemné. Začalo balení a sepisování inventáře. Hned zde zůstal zmocněnec (z ONV z Hodonína – církevní referent) a zmocněnkyně, také z Hodonína. Sestřičkám povoleno vzíti s sebou svůj osobní majetek a trochu potravin (asi na 1 týden). Vše se naložilo na dvě auta, ve třetím bylo uhlí a dříví. Na sv. Václava 28. září ve čtvrtek o 6. hodině ráno se mělo vyjet. Již brzy ráno po 4. hodině podal jim místní farář sv. přijímání. Ale autobus měl zpoždění, přijel pro ně až v 7:45, takže sestry se před odjezdem ještě stihly účastnit ranní mše svaté v 6:45. Tak přešel sirotčinec do světských rukou. Ponecháno zde jenom šest sestřiček pro starobinec a dvě na gruntě.

Tolik citace z farní kroniky. Zřejmě není náhodou, že obecní kronika z těchto divokých let 1949 a 1950 dodnes nabízí pouze vynechané bílé stránky. Zápisy zcela chybí a nebyly dopsány ani zpětně, jako v případě jiných „problematických období“.
Zápis z farní kroniky dokládá, co zmíněno výše, a co byla na přechodnou dobu celostátní praxe: komunistická moc by ráda řádové sestry zcela odřízla od kontaktu s veřejností, ale protože by se tím v té době zcela zhroutila péče o nemocné, postižené a staré lidi, směly na přechodnou dobu některé sestry pokračovat ve své práci v zdravotnických a sociálních ústavech. Všechny ostatní byly svezeny do vyčleněných sběrných klášterů, které měly charakter internačních táborů.
Zvláštní „péči“ komunisté věnovali těm řeholním řádům a kongregacím, jejichž specializací a posláním bylo školství a práce s mládeží obecně. Do této kategorie přirozeně spadaly coby členky Kongregace Školských sester de Notre Dame i „zašovské sestřičky“.
VĚZNĚNÍ ŘEHOLNIC V ČESKÝCH ZEMÍCH 1948

V KLÁŠTERNÍ ZAHRADĚ VE SVAHU NAD RYBNÍKEM STOJÍ NENÁPADNÁ KAPLIČKA V PODOBĚ UMĚLÉ JESKYŇKY
Takové bývaly zřizovány pro sochy P. Marie Lurdské a nejinak tomu bylo i zde – jak víme ze vzpomínek pamětníků a ze svědectví jediné dochované a nepříliš kvalitní fotografie. Kaplička vznikla za éry Ústavu sv. Josefa, několik posledních desetiletí však bezútěšně chátrala zarostlá v křoví a zpustlá, dávno bez své sochy…

Díky naší obci a dotaci Ministerstva zemědělství kaplička v minulých letech pečlivě opravena. Náš pan farář do ní koupil (a Matice zašovská zaplatila) novou sochu Panny Marie, a aby se v kapličce ještě lépe vyjímala, pořídili jsme jí podstavec z pískovce. Na něm je vyryto datum renovace a nápis NOTRE DAME, a to nejen jako hold a vyznání Panně Marii, ale také jako připomínka a poděkování všem „zašovským sestřičkám“ – členkám Kongregace Školských sester de Notre Dame.
Je smutným paradoxem, že právě když kameník na naší zakázce pracoval, postihl požár pařížskou katedrálu Notre Dame. Jakoby se potvrdila vazba mezi naší valašskou dědinou a dalekou Francii. Vždyť právě tam před staletími vznikl řád „zašovských“ trinitářů a své duchovní kořeny tam mají i „zašovské sestřičky“ – sestry naší Paní, sestry de Notre Dame.

JAK A PROČ SE ŠKOLSKÉ SESTRY DE NOTRE DAME K NÁM DO ZAŠOVÉ DOSTALY?
To se dovídáme z dopisu P. Stavěla z května roku 1920. Dopis začíná uctivým oslovením „Velebná Máti“ 

Řeholní sestry do Zašové skutečně ještě v témže roce přišly, aby vyučovaly v soukromé ústavní škole a staraly se o výchovu sirotků i v době mimo vyučování. Až do roku 1939 jich zde nebylo nikdy více než osm.

V roce 1938 v Olomouci umírá někdejší zakladatel ústavu biskup Jan Stavěl. Předsedou spolku sv. Josefa se stává kanovník Dr. Nejezchleba a pod jeho vedením se spolek v roce 1939 rozhodl převést sirotčinec i školu do vlastnictví kongregace školských sester. Důvody jsou uvedeny přímo ve smlouvě: „Spolek vydržuje v Zašové jednak školu a jednak ústav pro účely dobročinné a lidumilné. Činnost tu obstarávají dle dohody sestry z kláštera v Horažďovicích. Vzhledem k tomu, že spolek sám již nemá dostatek prostředků ani sil ve svém členstvu, postupuje své nemovitosti se vším příslušenstvím kongregaci za odstupní cenu 121 000 K. Nabyvatelka se zavazuje těchto nemovitostí užívati pouze k dosavadnímu účelu tj. k účelům školským, dobročinným a lidumilným a udržovati je vždy tak, aby těmto účelům mohly řádně sloužiti…“
Spolek tedy uznal, že je již nad jeho síly zajišťovat chod školy a ústavu. Spolek nezanikl, ale zůstal jen podpůrnou dobročinnou organizací. Spolek dál sháněl nové členy, z jejichž příspěvků byl dotován chod sirotčince, aby – jak ve své výzvě z roku 1940 píše nové vedení spolku – životní dílo Stavělovo nezaniklo.
Kongregace musela na změněnou situaci reagovat: počet sester v Zašové se postupně zvýšil až na 20, protože na starost již neměly pouze děti, ale celý areál se vším všudy, včetně hospodářského statku (tzv. ústavského gruntu). Přestože byla válka, dokázaly sestry přebudovat kapacitně již nevyhovující objekt. Budova u kostela byla nákladem přes 600 000 K rozšířena a zvětšena o jedno patro do podoby, jak ji známe dodnes.

WIKIPEDIE o sestrách Notre Dame:
V průběhu roku 1950 a dalších letech byl systematicky zabavován movitý i nemovitý majetek řádu a sestry byly nezákonně nuceny buďto řád opustit, nebo se stěhovat do určených „soustřeďovacích klášterů“ a byla jim omezována svoboda pohybu. Stát zabral i většinu finančních prostředků řádu. Bylo znemožněno přijímání novicek, představené byly fakticky internovány odděleně od řadových sester. Původně se předpokládalo zrušení Kongregace vládním rozhodnutím, (tzv. Akce B“) ale tato byla na poslední chvíli odvolána a bylo rozhodnuto, že sestry budou převedeny do průmyslové výroby, izolovány od zbytku společnosti a ponechány přirozenému vymření. (Viz foto hrobů na hřbitově v Bílé Vodě.)
Sepsal Josef Krůpa