Veselá – 640 let vzniku

Veselá – 640 let vzniku

Dnešní obsáhlý text je věnován výročí, které si v tomto roce připomíná Veselá – sepsala a na oslavách přednesla paní Jarmila Kubrická …

Veselá – 640 let vzniku

Ve 13. století byl náš kraj ležící na hranici Moravy a Uher majetkem panujících Přemyslovců, byl to neprostupný prales, který se jako ochrana hranic nesměl kácet. Ve 13. století došlo k osídlování nížin, na němž se podílely především mnišské řády. K výraznějšímu vzestupu počtu obyvatel došlo až v souvislosti s dějinným procesem zvaným valašská kolonizace, historici mluví o tzv selské a pasekářské kolonizaci. Selská spadá do druhé poloviny 13. století, kdy v té době – po velikém tažení mongolů do Evropy- zeměpáni získávali nové osadníky z uherských stolic Zemplínské a Užské (od Vihorlatu) z východního Slovenska.

Na sklonku středověku, ale zejména po roce 1500 přišel do našich končin pastevecký lid zvaný Valaši a osídlil hospodářsky nevyužité kopcovité oblasti, valašské pastevectví a salašnictví má svůj původ v Rumunsku. Paseky se vytvářely získáváním další půdy z lesních ploch, které byly káceny a kučovány. Dobytek, který spásal horské louky a mýtiny byly kozy a ovce. Většina valašských osad vznikala po tatarských nájezdech. Valaši, kteří přišli z východu, byli lidem svobodným, který neměl jinou povinnost, než platit vrchnosti daň za spásání luk, ale postupně pozbývali toto postavení a stávali se poddanými, zejména pokud ke své obživě museli obdělávat i půdu.

Nejstarší písemná zpráva o Veselé pochází z roku 1376, kdy obec byla součástí biskupského léna Arnoltovice (dnes obec Poličná). V r. 1396 prodává biskup Mikuláš léno Arnoltovice i s právem patronátním ve Veselé Lackovi z Kravař, od 15. století pak obec náležela trvale k panství Rožnovskému. Původ názvu obce je podle pověsti, která uvádí, že na kopci nad Bečvou stávalo hradiště a tam v místě ještě i nyní zvaném „Na hradišti“, kde dnes stojí domek manželů Pavlátových, mívali kdysi hodně dávno zbojníci své sídlo, bývalo tam „veselo“ když se vraceli ze svých loupežných výprav a oslavovali svůj lup. Po zboření hrádku vojskem pak vznikající malá osada převzala název Veselá. Rok 1396 tedy představuje podle dochovaných historických pramenů první zmínku o veselském kostele. Přesné místo nejstaršího kostela není známo, zřejmě někde na půli cesty mezi Veselou a Stříteží. Rovněž není známo, kdy tento kostel zanikl, pravděpodobně však v průběhu husitských válek, kdy na celém panství katolická víra ochabla, s ní pak zanikla i duchovní správa a kostel se dostal do rukou evangelíků, kterými byl v r. 1586 vystavěn přímo nad vsí Veselou nový dřevěný kostel. Po porážce stavovského protihabsburského povstání na Bílé Hoře zůstávali poddaní ze vsetínského a rožnovského panství jedinými, kteří se nesmířili s důsledky bělohorské porážky. Již koncem roku 1620 se Valaši vzbouřili proti Habsburkům. Když si císařské vojsko během 30leté války několikrát nevědělo rady s povstaleckými Valachy , kteří využívali znalostí terénu a obyvatel, bylo rozhodnuto použít proti Valachům zase Valachy. Z řad „věrných“ katolických Valachů bylo vybráno 100 spolehlivých mužů – základ budoucích portášů . Tito Valaši se pak stali jakýmisi národními četníky, často využívanými jako kontrarevoluční složka k likvidaci lidových povstání nebo zbojníků jánošíkovského typu. Na jejich obhajobu však nutno uvést, že často účinně zasáhli při obraně hranic proti uherským vpádům, nebo se zasloužili o klidný život zdejších občanů svými ráznými zásahy proti zlodějům či lupičům dobytka.

Valašské povstání trvalo s přestávkami až do roku 1644, kdy bylo krvavě potlačeno. Ve Vsetíně bylo popraveno na 200 Valachů.

Podle záznamů z kronik ve Veselé za období 30. leté války nebyla žádná usedlost vypálená, není zaznamenán žádný požár, osadníci si „hleděli hospodářství, již r. 1624 nejen na fojství, ale i na gruntu se čte o „ vozech kovaných a o pluhu se železy“.

Veselský kostel byl předán do rukou katolíků, již v r. 1623 je možné se dočíst o tzv. „železné krávě“ na gruntu Jana Pomkly – pojem se vztahuje k dávné povinnosti chalupníků (od 16. stol.) odvádět trvale poplatek na kostel za krávu pronajatou od farnosti, toto břemeno nesmělo být zrušeno bez dovolení farníků. Ve zlých a neúrodných dobách, nebo ve válečných časech nemohli lidé ani při nejlepší vůli platit. Povinnost jejich byla tak větší a větší a nehynula ani po letech. Úplná tragédie pak byla, pokud taková kráva zahynula ať už věkem, nemocí nebo nedostatkem. Povinnost platit nezanikala a přecházela na další a další generace. Proto také tento zákeřný pacht dostal onen titul „železná kráva!“ Tak se hromadily dluhy chalupníků vůči církvi a ta velmi často zastavovala jejich majetek.

Z údajů Vlastivědy moravské je zaznamenáno, že „z pozemků, jenž sluje „V huti“ dá se hádati, že první v našem kraji byly huti u Veselé, které pak výše do hor posunovány byly“.

V kronice je záznam o koupi gruntu Jana Huťařova z r. 1673 a popsáno, že jsou vyorávány zde zbytky cihel i železa. Ve Veselé sklářská huť byla ještě v 17. století.

V roce 1676 bylo ve Veselé 7 gruntů, 12 chalup, mlýn a fojství (fojt byl držitelem největšího zemědělského majetku a byl také vykonavatelem vůle vrchnosti a prostředníkem mezi vrchností a poddanými).

V roce 1728 se začal stavět nový dřevěný kostel s věží, na stavbu kostela přispěly též obce Zašová, Malá Bystřice, Střítež, Brňov a Malá Lhota, vysvěcen byl v r. 1729 ke cti sv. Martina, prvním farářem se stal Jan Nepomuk Weiser, kněz řádu cisterciánů ze zrušeného kláštera na Velehradě, který si přivezl ze svého původního působiště – cisterciáckého kláštera ve Velehradu varhany, dva oltáře zasvěcené sv. Antonínu a sv. Janu Nepomuckému, krásná paramenta (liturgické textilie) a tři zvony. O téměř 100 let později roku 1821 byl na místě dřevěného kostela postaven kostel zděný, který následoval po stavbě fary v roce 1810. Kostel (dnes již ve slohu novorománském) i pozdně barokní objekt fary jsou nejstarší stavby ve Veselé a jsou zapsány do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek České republiky.

Při kostelech byly zřizovány i školy a protože za protireformace – takto je pojmenována snaha o návrat protestantů ke katolické církvi – byly ve Veselé byť zčásti ale obnoveny katolické bohoslužby a pohřby, byl r. 1657 jmenován rektor veselský Jiří Soběchlebský (rektorem byl nazýván učitel, který působil i jako varhaník v kostele). Později podle zápisů národního učitele J. Schobra se můžeme dočíst, že se vyučovalo ve Veselé od r. 1807 v domech č. 40 a č. 41 (č. 40 je usedlost Heryánových a dům na č. 41 později vyhořel). Chodili tam žáci z Veselé, Velké a Malé Lhoty. První učitelé vyučovali jen v zimě, za to dostávali odměnu po dohodě s rodiči – trochu zrní a suchého ovoce. Později učitel chodíval ve farnosti 4x do roka po „kantaci a koledě“ ( to popisuje spisovatel Čeněk Kramoliš takto:

„Učitel chodil čtyřikráte do roka dům od domu, dostával obilí, vejce, vlnu, klobásy, uzené maso, len, jehňata – co kdo měl. O Třech králích chodil po koledě a něco málo získával učitel jako varhaník u pohřbů“. Zděná škola byla postavená nákladem náboženského fondu v r. 1815 . V roce 1882 nastupující učitel Karel Neuwirt začal psát školní kroniku, založil školní a obecní knihovnu.

Když přišel do veselské školy bylo mu 23 let, sám školu popsal takto: „toho času veselská škola čítá 98 žáků, z toho 41 z Malé Lhoty. Ačkoliv učírna má 11 lavic, pohodlně se do ní změstnali, neboť návštěva školy zvláště v době letní byla velmi špatná. Učírna byla neúhledná a tmavá, strop deskový, černý, dvěma bílými ve zdi zapuštěnými trámy podepřen. Vytopována byla železnými kamny, v nichž se ze síně topilo. Byla-li učírna nevábivá, tím méně příjemným byl byt, skládající se z jedné světnice, zde byl v horší míře černý strop, shnilá a zamřížovaná dvě okna a díravý železný sporokrb, jenž na všelijak zalátané podlaze stál a svým častým dýmem na sebe upozorňoval. Jižní stěnu podpírá nízký chlév a padající dřevárna. Na blízku nejvzdálenějšího konce chléva byl záchod dítek a za ním hnojiště. Z téže strany kuchyň a komoru podpírala šopa, pod níž umístěn byl chlívek takové dokonalosti, že se do něho i zajíci ukrývali“.

Pan učitel Neuwirt na veselské škole učil 31 let, ve Veselé založil i 1. obecní trnkový sad s 203 stromy, na dolním konci sad jabloňový a také trnkový. Sad trnkový byl jím zřízen i na Sojově a také pomohl některým rolníkům založit vlastní sad stromky vypěstovanými ze školní zahrady. Sady na obecním pozemku byly zakresleny jako mapy a popsány, kde má kdo a kolik vysázených stromů a čím kdo přispěl za zřízení sadu. Učil děti pěstovat ovocné stromy, výjimkou nebylo ani štěpování.

V r. 1903 zřídil „nad šenkem“ – hospodou – chcete-li (dům Porubových, dnes Heryánových na horním konci obce) obecní lipový sad, kde vystupující žáci ze školy sami vykopali každý jámu a vysadili jednu lípu, kterou pan učitel opatřil štítky, na nichž bylo uvedeno datum a jméno, kdo lípu vysadil. Mapa sadu byla vyvěšena ve škole a kopie ve školní kronice. Některé z těchto lip nemůžete minout, když půjdete nahoru Veselou směrem k lyžařskému vleku. Pro mě má tato skutečnost osobní rovinu – jak uvedeno na mapě – jednu z lip sázel i můj děda František Mičola. Lípy jsou už staré, napadené jmelím, ale každé jaro rozkvetou a jejich vůně a hukot včel mi vždycky připomenou, jak krásně tady ve Veselé je.

V roce 1794 již bylo ve Veselé zaznamenáno celkem 42 domů a 264 obyvatel, v roce 1835 uváděno 58 domů, 395 obyvatel, 26 koní, 49 ks hovězího dobytka a 15 ovcí. Bývalo též při Veselé několik včelínů, ty však nebyly vedeny v registrech obecních ale v tzv. “ medařských“. Také je zaznamenána existence tří spolků: Spořitelní a záložní spolek, Sdružení venkovské omladiny a Hospodářská besídka. První volené obecní zastupitelstvo v r. 1850 mělo starostu, 2 radní, 5 výborů a 4 náhradníky.

V druhé polovině 19. století se ve Veselé rozšířila domácká výroba dýmek.

Rukou kronikáře Richarda Bechného (veden jako kronikář v letech 1933-1959) je Veselá popsána takto: Veselá rozkládá se po obou březích horského potůčku rychlým krokem spěchajícího do svého břehu Bečvy, místy si vyrýl velmi hluboké koryto, takže tvoří spíše těsnou ráztoku než údolí, obec návsi nemá, náleží s 75 domy roztroušenými podél potůčku bez ladu a skladu. Do vesnice vede místy potokem velmi chatrná cesta, jež pod obcí se rozdvojuje, jedna se vine k pasekářským usedlostem po pravém břehu, druhá místy úzká a velmi kamenitá vede po břehu levém pod kostel, jenž se školou na horním konci osady stojí. Žleb horský, v němž dědina leží, nedává místa k zahrádkám před domy, toliko u školy a fary jsou květinové a kuchyňské zahrádky na nanesených rukou lidských zátarasích. Některé domy jsou vysoce podezděny (mají před vchodem náspy), domy jsou většinou dřevěné (36 úplně, několik polodřevěných a několik zděných). Na štítech jsou v pořádku, ovšem jen neumělé tesařské řezby. Letopočet stavby bývá na trámech v jizbě. Rozdělení stavení je většinou stejné – jedna střecha pokrývá byt i chlév. Obydlím bývá jediná světnice, síň se schody na půdu a s vchodem do chléva a zahrady nebo na dvorek dělí chlév od obydlí. Nábytek – velmi zřídka malovaný – bývá to stůl, podél stěn „lavy“ bez opěradel a postel. Zde i velká kamna kachlová, v nichž se vaří v hliněných hrncích a peče chléb, vidlemi do pece podávaný.

Ve starých záznamech se můžeme dočíst i o přírodních pohromách , které v minulosti postihly Veselou a okolí:

1709 – dlouhá velká zima, která přinesla neúrodu a hlad

29.6.1731 – napadlo tolik sněhu, až“ byly vrchy celé bílé“

1929 – tzv. Sibiřská zima – v Rožnově naměřeno -42,5 st.

24.1.1938 – o osmé hodině večerní zaznamenána nad severním Valašskem obrovská záře – nešlo o požár, jak se lidé domnívali, ale o polární záři

Veselá s přifařenými obcemi trpěla též v minulosti epidemiemi – tyfem v r. 1847-8 ve Veselé zemřelo 8 na Lhotách a Brňově celkem 29 osob, cholera v r. 1866 si vyžádala ve Veselé 11 obětí.

Před první světovou válkou bylo v obci jen několik rolníků, ostatní byli drobní zemědělci, kteří chodili do práce do cihelny v Hrachovci, do sklářské huti ve Val. Meziříčí, někteří pracovali na Ostravsku a Těšínsku, ženy zejména v tabákové továrně v Novém Jičíně.

Ve vzpomínkách Michala Bechného – tehdy ustanoveného kronikáře obce, je zaznamenáno o událostech roku 1914-1918 toto: …nebylo rodiny, aby její člen nebo příbuzný nešel do války, neboť muži od 21-39 let museli narukovati. 27.7. odjela první část záložníků, na nádvoří při odjezdu odehrávaly se tklivé scény, jich nelze ani vylíčit, pláč malých dětí, žen a matek doléhal dlouho za odjíždějícím vlakem. Prvními příznaky války bylo zdražování potravin, obilí, mouky, maso rapidně stouplo, pak byly předepsané obcím dodávky obilí, nastaly odvody koní, pak soupis dobytka, později rekvisice a revize mlýnů. Pokud k rekvisicím byli určeni místní komisaři, bylo to ještě snesitelné, ale pak jim úřady nedůvěřovaly a prováděly se rekvisice za asistence četníků neb vojáků, kteří s nasazenými bodáky brali chudákům to nejnutnější bez ohledu na velký počet dětí. V r. 1915 byl vydán zákaz bílého pečiva a vše se vydávalo na lístky, chléb, mouka, maso, cukr, petrolej, tabák, pak byly určeny bezmasé dny (maso se nesmělo prodávati ani jísti). 18-ti a 19-ti letí mladíci, kteří byli jedinou oporou domácností, byli rodinám a matkám odváděni na bojiště, pak odchodem 43-50-ti letých v r. 1916 se poměry ještě více zhoršily, neboť starost v hospodářství spočívala výhradně na ženách, pak byly nařízeny a vymáhány válečné půjčky, rekvisice kovu, ze zdejšího kostela byly zrekvirovány všechny zvony. Nedá se vylíčit, co bídy a hladu v posledních letech světové války občané zakusili, na lístky nemohli už ani těch ovesných otrub dostat, poslední kravky mnohým z chléva odváděli, na pole nebylo dostatek potahů, osiva, občané chodili zakřiknutí kolem sebe, neboť se báli udavačství, četníci a vojenské hlídky sháněly po vesnicích dezertéry, po kterých stříleli jako po zvěři. Obec byla za války úplně ze všeho vybrakovaná, potřebuje celou řadu let než přijde do svých kolejí. Když byla z Ameriky dovezena mouka a tuky, příděly se zvětšily a tím se poměry částečně uklidňovaly….

Obec trápily často povodně, proto byla v roce 1922 provedena regulace řeky Bečvy a zastupitelstvo rozhodlo o stavbě nové silnice a mostu, most i silnice byly dokončeny v roce 1926.

V roce 1928 je zaevidován první radiový přijímač u Josefa Stodůlky č.p. 46

V roce 1929 byla zadána stavba nové školy, kolaudace nové školy provedena v srpnu následujícího roku.

V roce 1937 byla provedena stavba hasičské zbrojnice.

V době krize v třicátých letech bylo mnoho občanů bez zaměstnání, pobírali podporu v nezaměstnanosti tzv. žebračenky. Mnoho majitelů nemovitostí bylo zadlužených.

Přišel rok 1939 a s tím i německá okupace. Někteří občané byli „totálně“ nasazeni do zbrojního průmyslu, jiní posláni na práce do Německa. Nenávist vůči fašistům byla značná, přestože fašisté zakázali poslouchání moskevského a londýnského rozhlasu, téměř v každém domku se zahraniční rozhlas poslouchal a někteří občané pomáhali partyzánům, kteří měli určitý čas bunkr v lese nad kostelem. Přímé odbojové akce v obci nebyly, ale někteří občané se zapojili do odboje a položili za to své životy. Přes řeku Bečvu byl nouzový dřevěný most, ke konci války podřezali dva občané pilíře mostu, brzy po tom – v dubnu 1945, když most přecházeli příslušníci Vlasovovy armády, se most probořil a vlasovci spadli i s nákladním autem do vody. 5. května přišla do obce rota Němců, ale v noci odešla. V neděli ráno 6. května se pak v obci objevily povozy se sovětskými vojáky. Obětem obou světových válek byl v roce 1956 postaven pomník. Tolik údaje, které jsou psány ve veselské kronice, ale při čtení tohoto materiálu 25.6.2016 na setkání seniorů mě Antonín Rudolf upozornil na dvě nepřesnosti, a sice, že most nebyl podřezán, pouze povoleny šrouby, což způsobilo zřícení mostu, rovněž do vody nespadli Vlasovci, ale Němci.

Po válce – v roce 1947 byl dostavěn nový most, postaveno telefonní vedení a zřízen místní rozhlas.

Únorové události proběhly klidně. V roce 1953 proběhla měnová reforma (v obci dáno k výměně 466 948 Kč za 19 602 Kč nových).

V roce 1956 proveden nábor do Jednotného zemědělského družstva – předsedou zvolen Antonín Rudolf, hostinec a obchod znárodněny pod názvem Jednota.

V r. 1958 byly zahájeny výkopové práce na stavbě kulturního domu v akci „Z“ – tj. zdarma svépomocí občanů – dokončen v r. 1962, v r. 1960 začal jezdit autobus do Zašové a Val. Meziříčí (naše obec byla poslední v okrese, co neměla autobusovou linku).

V r. 1964 započato se stavbou vodovodu, první voda začala téct v r. 1966

V 1975 postavena budova MŠ a 1977 prodejna smíšeného zboží v akci „Z“

V r. 1997 provedena plynofikace obce a v r. 2005 v rámci projektu „Čistá Bečva“ výstavba kanalizace

V r. 2010 vybudována cyklostezka podél řeky Bečvy

To jsou jen nejvýznamnější poválečné události, náš život nám ale také obohacovaly a obohacují aktivity spolků, které v obci pracují, Sbor dobrovolných hasičů víc jak 80 let pomáhá chránit naše životy a majetek před požáry, živelními pohromami a naši mladí hasiči dosahují každoročně vynikajících výsledků dokonce i na mezinárodní úrovni – v roce 2014 na mistrovství světa v požárním sportu ve Svitavách – získalo hasičské mužstvo do 23 let 1. místo – členem vítězného týmu a tím i mistrem světa v požárním sportu se stal také veselský občan Petr Vaculín.

Tělovýchovná jednota – oddíly házené, tenisti a lyžaři svůj volný čas věnují všem milovníkům sportu, v roce 1969 bylo postaveno házenkářské hřiště, v roce 1974 šatny a tenisové hřiště, v 1984 pak chata u lyžařského vleku. Návštěvníci Veselé si mohou odpočinout v Ráji, obdivovat dřevěné sochy a poslechnout si dětský soubor Rájek na akcích OS Ráj, o naši přírodu pečují Myslivecké sdružení Vichury a Honební společenství spolu s veselskými včelaři. Nezastupitelné místo ve veřejném dění má římskokatolická farnost, knihovna a mateřská škola ve Veselé. Pamětníci si jistě rádi vzpomínají na již dnes neexistující pěvecký soubor Veselan, Svaz žen, Organizaci čs. červeného kříže. Pro všechny vždy byla a je společná snaha svou veřejnou činností obětavě a nezištně zpříjemnit a prosvětlit naše životy, inspirovat nás a posunout zase kousek dál.

K dnešnímu dni je evidováno ve Veselé 507 obyvatel a 172 č.p. – tedy domů

640 let je jistě dlouhý čas – Veselá ušla velký kus cesty – a ta nebyla vůbec jednoduchá. Proto je tady namístě poděkování našim předkům – vytvářeli hodnoty, na kterých mohly stavět další a další generace. Z toho, co jste slyšeli, je vidět, že žádná generace tento předávaný odkaz nepromarnila.

25.6.2016 Jarmila Kubrická