Reportáž z výstavy …

Reportáž z výstavy …

Dne 14.3. 2017 proběhla vernisáž výstavy „Ta naše zašovská kytička“. Sešli se významní hosté, proběhl křest knihy Richarda Sobotky „Zašovská kytička“ spolu s doprovodným programem …

Úvodního slova se mimo pana starosty ujala paní Marie Brandstettrová – její příspěvek rádi citujeme zde:

Zašovská kytička je na Rožnovsku druhé poloviny dvacátého století pojem tak nezaměnitelný, jako zuberské vyšívání. Posláním obojího je zdobit oděv především žen, ozvláštnit sváteční chvíle, ale třeba i přispět do rodinného rozpočtu v době, která výdělky pilných a tvořivých ženských rukou potřebuje. Ani zašovské kytičky nevzešly z ničeho, vykvetly z letité dovednosti, obohacené vynalézavostí a odhadem potřeb žitého času. Osobitostí kytiček, které jsme si několik desetiletí připínaly na společenské šaty nebo na klopy kostýmků, je plastické ztvárnění háčkovaného motivu.

Háčkování je jednou z technik výroby krajek a uvádí se, že technikou z nejmladších, spojenou až s 19. stoletím. Spolehlivá písemná svědectví o užití krajek v oděvu jsou doložena ve větším rozsahu až od poloviny 16. století, kdy už existovaly dokonce i vzorníky a návody k jejich zhotovení. Nejnáročnější a nejvíce ceněné byly krajky šité, hojně užívané byly krajky paličkované v mnoha provedeních, ale i krajky síťované s následnou výšivkou na síti, frivolitky, pleteniny s výšivkou i na stativech hotovené. Uživateli krajek byly nejvýše postavené společenské vrstvy, šlechta a církevní hodnostáři. Ostatní měli dokonce pod hrozbou trestu zapovězeno krajky užívat, i když by jim to jejich sociální postavení případně dovolilo. Teprve 18. století přineslo průnik zdobných technik k běžnému uživateli. Dovednost hotovení krajek postupně pronikala z klášterů, kde se tradičně pěstovala, mimo jejich zdi. Osvojovali si ji často tam, kde bylo třeba podpořit rozpočet rodiny, tedy v horských oblastech nebo tam, kde bylo třeba překonat těžké existenční období. I háčkovaná krajka, která je východiskem našich kytiček, tak řečená irská, byla údajně vyvinuta v irských klášterech jako napodobenina jemné paličkované benátské krajky. Jeptišky tuto novou techniku zvládly, naučily ji irské ženy a jejich rodinám tak pomohly překonat nejhorší období hladomoru v zemi v roce 1846. Proto irské háčkování.

Celé 19. století je v Evropě poznamenáno zájmem o užití krajek ve všech jejich podobách. Měšťanstvo bohatlo, toužilo připodobnit se šlechtě jak v oděvu, tak i ve zdobnosti interiéru, i móda tomuto trendu přála. Krajky bylo třeba na bělostné halenky žen, vsadky do bluzek i do sukní, na klobouky, taštičky, slunečníky, prádlo i slavnostní odění křtěňátek, v interiéru na pokrývky, záclony, přehozy. Požadavkům času vyhovělo i tehdejší školství. Od roku 1876 tak řečené industriální učitelky vyučovaly všechny dívky ručním pracím a ty šikovnější z nich pak našly v textilní tvorbě nejen zálibu, ale i možnost přivýdělku pro rodinu. Podle mého soudu to tak mohlo být i v případě tvorby krajek v Zašové, kde navíc působila i klášterní škola s výukou textilních technik, včetně irského háčkování. Háčkování na zakázku se v Zašové věnovala řada žen, ty nejzdatnější navíc tvořivým způsobem. Osobitost irské háčkované krajky je v tom, že nemusí být symetrická, ale na rozdíl od jiných je plastická, ač stále ještě plošná. Jednotlivě háčkované hutné květinové motivy vystupují nad povrch řídké půdice, která jednotlivé motivy spojuje. A odtud už je jen krůček ke vzniku zcela plastického jednotlivého kvítku, k němu přidán stonek s lístem, další kvítek , stužka a je tu kytička. Ale přece jen byl třeba nový pohled na umné irské háčkování, silný inovační podnět a pod šikovnýma rukama vznikla skutečná kytička, osobitý plastický doplněk svátečního oděvu žen. Stalo se tak brzy po druhé světové válce, právě včas, kdy zájem zejména o interiérové doplňky už mizel. Zašovská kytička se však líbila a následné kurzy jejího hotovení vyškolily řadu dalších krajkářek.

V encyklopedii lidové kultury je zašovská kytička uvedena jako textilní bižuterie. Velmi zdařilá. Nelze se tedy divit, že zaujala průzkumníky Ústředí lidové umělecké výroby, když po válce hledali v kraji esteticky hodnotné výrobky tak řečeného domáckého průmyslu. Zašovské kytičky pojali do svého programu a celou řadu let s tvůrkyněmi spolupracovali jak zprostředkováním prodeje v obchodech s uměleckými předměty, tak po stránce výtvarné. Z této spolupráce vzešlo i světové uznání kvalit zašovského háčkování, kdy závěs zhotovený ze stovek samostatných motivů právě paní Miladou Jaroňovou získal významné ocenění na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958, ona sama pak titul Mistr zašovské krajky. Dokumentace spolupráce je uložena v archivu ULUVu, který naše muzeum po zrušení instituce po roce 1989 z pobočky v Uherském Hradišti převzalo. Obsahuje fotografie výrobků určených pro prodej, postup zhotovení některých vzorů a přímo od paní Jaroňové popis postupu při praní kytiček s tím, že kdo si netroufá, může jí kytičku přinést a ona ji dá za 4 Kčs zase do pořádku.

Ve sbírkách Valašského muzea v přírodě máme soubor 28 kusů zašovských kytiček, nakoupených v roce 1984 a 1985 od paní Ruskové a paní Kubjátové po 45Kč. A jak vidím, bylo by třeba soubor doplnit o nové vzory z šikovných rukou jejich pokračovatelek.

Článek i s fotoreportáží vyšel ve Valašském deníku zde.

Níže zveřejňujeme fotky z akce – autor Jakub Sobotka ze Zašové.

Úvod výstavy za účasti široké veřejnosti a hostů …

Vystavené práce …

Součástí večera bylo i uvedení do světa knihy Richarda Sobotky „Zašovská kytička“, která je k dostání i Icafe …

Důležité osobnosti večera – zleva: Marie Brandstettrová, Richard Sobotka, starosta Jiljí Kubrický a Dana Trtíková, která se věnuje udržení tradice zašovké kytičky aktivně.

Detail výstavy …

Občané obdivují práci krajkářek …

Paní Dana Trtíková zaučuje v kurzu háčkování své nástupkyně …