O jedném vodníkovi …
Rubriky : Národopis , Poutní místo Zašová - Stračka , Zašová
Je léto, pro mnohé čas oddychu, ale i letních prací, ke kterým neodmyslitelně patří sušení sena. A jak to bylo při jednom takovém sušení uvidíte v této pověsti, která se také váže k Zašové …
Na Čantoryjách býval jakýsi Valošek. Nebyl moc chytrý, ani moc hlúpý, tak akorát. Ale mama s ním měla zprvu starosť. Co sa nachodila kvulivá němu namodliť k Panence Marii Zašovské, aby si ten ogar konečně našel nejakú robu, dovedl ju do stavení a začal hospodařit, aby si ona mohla od práce konečně odpočinuť. Aji do Stračky sa chodila modliť k jeskyňce s Panenkú Mariú Zašovskú. Aji téj svatéj vody kolikráť z tého prameňa přinesla a vařila z ní a dávala synkovi, aby sa v ní umyl a při tem odříkával modlitbu. Všecko nadarmo. Potem sa teho úkolu ujal stryk Ficek, dohazovač. A prý sa mu eště nestalo, aby nekerú vdavekchtivú robu neudal nejakému chlapovi, nebo nekerého chlapa neoženil. Mama Valošková mu podstrojovala a on seděl, hubu masnú, gořalenku ucrmbával a pořáď dokola: „Nic sa nebojte, matko, do podzimku máte nevěstu v chalupě.“ Eh, tací dohazovači, darmožrúti, huby plechové, enem by jedli, pili a slibovali. Je pravda, vodil do chalupy jakési robska, ale Valoškovi sa zdála byť jedna ošklivá, druhá moc stará, další pochramkávala, nebo si kerási zaséj během námluv prdla – tož taková to byla s námluvama patalija. Stryk Ficek sa pokaždéj dobře najed, dobře si vypil, ale žádný užitek z něho nebyl.
Přecaj sa ten Valošek jaksi rozkýval. Léto teprve začínalo, sám od sebe přived si do staveňá cérku. Jeden týdeň ju přived ukázať, druhý týdeň domlúval zdavky, třetí týdeň byli svoji. Právě byly sena, když sa brali. Lúka pod horú v Březičí pokosená, slunéčko stébla pěkně přesúšalo. Valošek s tú svojú pilně trávu přehazovali a na noc uhrabávali do pěkných kopek, aby rosa trávu zbytečně nemáčala. Enemže ráno přijdú na tu lúku v Březičí, kopky rozházané. Tož kerý čerchmant? Jistotně lesní zvěř, nebo kerýsi závistivý súsed. Trávu přes deň zas převracali, sušili a na noc shrabali do kopek. Ten Valošek praví: Schovám sa tady v kříbí, podívám sa, co za potfora nám tady paskudí. A tak to udělal.
Právě byl v tu dobu úplněk, tož měsíc svítil jak kdyby ho chvilu před tým vyleštil sidolem, pěkně na celú lúku bylo viděť. A ten Valošek, muselo byť chvilu před púlnocú, vidí jak sa od lesa, co byla studánka, bere takové chlápja. Valošek sa podívá pořádně a on to vodník. Dlúho ho v tých místoch nikdo neviděl, až si lidé mysleli, že sa odstěhoval kdesi za lepším, ale on pořáď zostával u téj studánky, byl tam. A hneď ten vodník k první kopce a začal to nedosušené seno rozhazovať. A potem k další. A tož ten Valošek nevěděl, co včíl, esli by mu ten vodník třeba nejak neublížil. Tož vzal kamének a lup – měl dobrú trefu, klepnul vodníka rovno po téj jeho zelenej palici. Vodník sa ohlížá, rozhlížá, co to, nikde nikoho nevidí, enem měsíc na obloze, jak kolo vysoko nad hlavú, tož mu praví: „Něrob mně takovú neplechu, měsíčku, dyť vidíš, co mám eště rozhazovaňá.“ A zasej sa dal to téj daremnéj práce. A ten Valošek zaséj vzal kamének a lup – vodníkovi zase rovno po zelenej palici. No včilej už teho měl vodník dosť. Zaťatú pěsťú pohrozil měsícovi na obloze: „Když si takový oštera, tož já tu nemusím byť, možu robiť neplechu na Pahrbkách nebo v Léští. Tady v Březičí si s tým dělaj pořádky sám, jak uznáš za vhodné.“ Zebral sa a odskákal kdesi jinde.
A v Březičí byl od tej chvíle klid. Aji od téj studánky u lesa sa ten vodník odtáhl kdesi jinde, do nejakej větší vody, beztak už mu bylo v téj studánce těsno. O nejakých vodníkoch už sa od téj doby neukázala žádná zpráva. Enem sa praví, že od tých časú ten Valošek s tú svojú robú žili tam v tých Čantoryjách spokojeně. A možná žijú dodnes.
