Hroby Zašovjanů jsou rozesety po celé Evropě

Hroby Zašovjanů jsou rozesety po celé Evropě

Souběžně s výročím vzniku republiky si připomínáme jiné sté výročí a troufám si říct, že ještě mnohem významnější – ukončení světové války (která později musela kvůli rozlišení dostat pořadové číslo „první“).

Na úvodní stránce podzimního Lidoveckého zpravodaje byla výzva, abychom se někdy zastavili u pomníků padlých a přečetli si ta jména. Seznam obětí první války je delší než té druhé: Jen na zašovském pomníku napočítáme 48 jmen, na veselském dalších 12. Co jméno, to tragický lidský příběh. Hrůzy války prožívali v míře nemenší i ti vojáci, kteří se z bojišť vrátili domů. Na těch 60 však v Zašové a ve Veselé čekali jejich rodiče, manželky i děti marně.

Ti padlí jsou, nebo mohli být, naši dědové, pradědové. Jména na pomníku jsou seřazena podle abecedy a stejně tak jsou seřazena jména padlých v kartotéce ústředního vojenského archivu. U některých jmen je pouze strohá poznámka – prohlášen za mrtvého, u jiných je uvedeno i bojiště a místo pohřbu. Padlí Zašovjané a Veselané mají hroby skutečně po celé Evropě a jsou to místa neznámá i známá. Možná jsme některá ta místa navštívili letos o dovolené, aniž bychom tušili, že zde někde v zapomenutém hrobě tlí kosti našich rodáků.

Průběh druhé světové války se zdá být logický a jasný: je zřejmé, kdo byl agresor, a fronta byla linií střetu – zjednodušeně řečeno – těch hodných a těch zlých. První válka je však nepřehledná. Státy do ní byly vtaženy na základě vzájemných dohod a jako my dnes, tak snad ani samotní nešťastní vojáci nechápali, proti komu a zvláště proč bojují. Někteří z nich zběhli, nechali se zajmout a později se stali součástí dobrovolných revolučních vojsk – známých a oslavovaných čs legií. Většina našich vojáků však dál bojovala a umírala „za císaře pána“. Neměli možná dost informací nebo odhodlání, možná se jim nenaskytla vhodná příležitost, možná smrt přišla rychleji, než stačili přeběhnout. Nejpravděpodobněji však chtěli zůstat věrni své přísaze, svému králi a císaři. Dějiny šly jiným směrem, a proto dnes na tyto padlé není pohlíženo jako na hrdiny, ale jen jako na oběti války.

Přibližme si za všechny ostatní třeba hned první jméno ze zašovského pomníku – Adámek Josef: kartotéka vojenského archivu eviduje rovnou 20 padlých jménem Adámek Josef. Jeden z nich se kdysi přiženil na zašovské paseky ze sousedního Zubří. Nepadl v boji, ale proto není jeho příběh méně tragický, spíše naopak. Zemřel v Itálii v zajateckém táboře až v dubnu 1919 – tedy v době, kdy se už u nás konsolidovala mladá republika a na starém zašovském hřbitově upraveném do podoby parčíku se na jaře toho roku slavnostně sázela lípa svobody… Josef Adámek je pohřben ve městě Cassino, které leží na trase mezi Římem a Neapolí. Bylo mu 47 let.

Jinému z těchto zašovských padlých vděčím svým způsobem za život. Mé babičce se také manžel nevrátil z války domů. Mladá vdova se dvěma malými dětmi se provdala podruhé a teprve z tohoto manželství se narodil můj otec… I v takových absurdních a nečekaných souvislostech zasahuje světová válka až dodnes do našich životů.

PS: František Krůpa žil 1866 – 1944, jeho první žena mu porodila 13 (!!!) dětí (některé zemřely), 27. 10. 1917 se podruhé oženil s vdovou Emilií Janoškovou (její první manžel Josef Janošek padl r. 1915). Spolu měli další děti, přežily tři – nejmladší můj otec. Babička když zjistila, že má přivádět na svět další a další děti od svého 2. muže odešla… 

Přiložená fotka asi není svatební, ale mohla vzniknout krátce po svatbě – možná právě v roce 1918 🙂
František Krůpa byl asi nějak činný u hasičů, jeho koně prý tahaly stříkačku, která „garážovala“ hned u cesty pod jejich gruntem, aby byla při ruce. Že by byl nějak činný na obci nevím, ale je to možné. No a když jsme u té I. války – dva z jeho synů se vrátili jako invalidé – jeden s průstřelem plic, druhý bez nohy…  

Josek Krůpa


Vyhledat

Rubriky

Výběr fotoalb



Miniatury
Prezentace