Rozhovor s Liborem Sošťákem …

Rozhovor s Liborem Sošťákem …

Následující rozhovor můžete brát také jako pozvánku na stále probíhající výstavu jeho prací v klášteře v Zašové – dernisáž bude v neděli 3.9.2023 …Spojení s klášterem není náhodné – jako architekt se podílel na návrhu oprav celého areálu …
Rozhovor vedl Honza Matyáš, za což mu patří velký dík …

Kdo je vlastně Akad. arch. Libor Sošťák?
Kdo vlastně jsem? Možná bych se představil jako člověk, který rád tvoří hlavou a rukama. Jako dítě jsem často vyráběl všelijaké malty, při stavbě domu rodičů jsem kradl cement a stavěl si z kamínků domečky nebo omítal sokl, odtud asi architektonické kořeny. Později jsem začal s křivákem a se dřevem, lupenkovou pilkou a překližkou dělat různé drobnosti, figurky a totemy, které jsem barevně dekoroval- tady vidím kořeny pozdějšího kreslení a malování, které mě zůstalo dodnes. Dodnes pracuji jako samostatný architekt, v minulosti jsem byl členem architektonického studia firmy Block a.s.. Moje profesní zaměření je poměrně široké, od designu nábytku až po urbanismus.

Cítíte se více jako architekt, nebo umělec?
Otázka zřejmě směřuje k tomu, jestli se cítím víc jako výtvarník-umělec v oblasti volného umění nebo jako tvůrce projektů a staveb, na což je dost těžké odpovědět. Nejspíš na půli cesty. Rád střídám tyto dva světy, dává mi to víc svobody vyjadřování.
Při této příležitost se dotknu fenoménu, jestli architekturu zařadit mezi umění nebo do techniky a vědy. Někdo říká, že architektura je technologické umění. Architektura je především uměním prostoru, jak jej ovládat, tvarovat, uzavírat, otevírat, spojovat…není to jen obálka toho prostoru. Stojí na pomezí umění a techniky – je to komplexní obor, pracuje s mnoha technickými odvětvími. Výsledkem by mělo být krásné, dobře fungující a dobře udržitelné dílo, ať je to budova, náměstí, most nebo obytná část města.

Co vás přivedlo k umění? Co mělo největší vliv na Vaši tvorbu?
Počátky spadají do dětství, jako téměř u každého člověka. Děti jsou schopny své pocity a zážitky vyjádřit dříve a lépe kresbou, než slovy. U mě to mělo spojitost s mým dědečkem, otcem maminky, který byl malířem a skvělým kreslířem. Pocházel z Vysočiny, z velmi chudých poměrů, vyučil se v Praze obchodním příručím. Studium malířství si rodina z existenčních důvodů nemohla dovolit, ale jeho zájem pro výtvarnou tvorbu byl tak intenzívní a trvalý, že si našel vlastní cestu. Byl samoukem, kreslil a maloval podle přírody i předloh, studoval práce známých krajinářů: Blažíčka, Jambora, Slavíčka aj.
O prázdninách, které jsem u prarodičů pravidelně trávil, mně bral sebou do plenéru v okolí Bystřice pod Hostýnem, kde jsem s ním kreslil a maloval. Současně jsem 6 let jednou týdně navštěvoval výtvarný obor na Lidové škole umění ve Vsetíně, který po celou dobu vedla obdivuhodná výtvarnice paní Jaroslava Franková. Bylo zcela přirozené, že když jsem se v 14 letech rozhodoval, na kterou střední školu budu dělat přijímací zkoušky, že jsem si vybral Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně. Chtěl jsem být malířem, nicméně na škole bylo 7 různých oborů, od grafiky až po fotografii a já jsem byl vybrán na obor tvorby nábytku a interiéru. Po večerech jsme s  Laco Garajem kreslili portréty na internátu, po hospodách, nádražních čekárnách, snili jsme o přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze. Tam jsem se nakonec po letech, v roce 1982 dostal, ale na Školu architektury, když jsem předtím 1978-82 chodil na Fakultu architektury VUT Brno. Po celou dobu jsem se paralelně malířství věnoval a chtěl jsem v tom pokračovat i po ukončení studií, kdy jsem měl nastoupit dráhu architekta. Měl jsem okolo sebe skvělé kamarády – výtvarníky, kteří mně v pozdějším věku ovlivnili, především Franta Segrado, Mirek Adámek, Oldřich Tichý a jiní.

Máte nějakou svou múzu?
Spíš než múzu mám svoje inspirační zdroje. Múzy se v antické mytologii nevztahovaly paradoxně k výtvarným oborům, které byly v té době považovány za řemeslo, ale spíše ke slovesnému a dramatickému umění. Inspirace u mě přicházela a přichází z mnoha podnětů, kterými se obklopuji. Největším zdrojem zůstává příroda, architektura, technika, docela všední detaily věcí a vlastní prožitky z cestování. Mám rád staré zdi, dveře a vrata, které mně inspirují svou barvou, rozpadající se strukturou , jsou poznamenány různými dírami, vrypy…Na svých cestách je fotím a ukládám v PC do složky „Inspirace“. Zvláštním druhem inspirace je třeba také poezie, když máte k ní dělat ilustrace. To mně baví hodně a do budoucna bych se tomu chtěl více věnovat.

Na výstavě Druhá šance jste v zašovském klášteře představil sérii nápaditých asambláží a objektů plných fantazie, poskládaných z kdysi funkčních předmětů (např. krabičky od cigaret, šroubky, klíče, sud, závaží…), kterým jste dal nový život. Kde jste k těmto předmětům přišel? Na co odkazují?
Staré, v přírodě nebo na smetišti odložené věci, nářadí a předměty po předcích se mně staly stavebními prvky, ze kterých znovu skládám objekty figurálního rázu a výtvarně je „recykluju“. Dávám jim další šanci jak přežít a žít druhý život. Hodně věcí pochází z okruhu rodiny a kamarádů, kteří mně zásobují věcmi, o kterých si myslí, že by se mě mohly hodit, část si je přináším z cest a procházek, kde na ně narazím. Materiálově to omezuji převážně na dřevo a kov, nejlépe rezavý. Zajímá mě patina času na povrchu těch věcí, někdy je dokončuji barvou. Vyhýbám se plastu a netradičním materiálům, někdy používám omítku a textil. Takto vznikly portréty staříčka a stařenky, mého otce, čerta, anděla, Mikuláše a dalších. Celkově se snažím o úsporný výraz a výtvarnou zkratku, vyhýbám se popisnosti.

Kdy a kde se Vám nejlépe tvoří? Jak se hledá umělecký potenciál u věcí, které mnoho lidí považuje za obyčejný „odpad“?
Tvořivý prostor mám doma, kde mám dílnu i ateliéry ( architektonický i malířský). Pracuji povětšinou ve dne, nejradši využívám denní světlo, večer už nemám dost energie. Objekty skládám k sobě na podlaze, kdekoliv v domě, pracuji mezitím na nějakém projektu, pak něco vyměním, posunu, otočím a chodím kolem toho třeba i několik dní, než usoudím, že tohle je to nejlepší podoba výtvarného objektu. Skrytý, umělecký potenciál se projeví nejčastěji až ve spojitosti s jinými starými věcmi, pořád je kombinuji, až to „zajiskří“. Někdy proces trvá i týdny, věci čekají na svůj čas. Většinou při nálezu úplně nevím, jak věc využiju.

Někomu by vaše druhotné umělecké využití běžných předmětů mohlo připomínat Duchampovy slavné „ready-made“. Ten je považován za uměleckého revolucionáře díky svým otázkám, co utváří hodnotu umění. Pokládáte si při tvoření Vašich skulptur stejné otázky?
Ano, přistupuji k tomu podobně – hledám hranice, kdy brak se může stát uměleckým dílem. Tvůrce musí najít odvahu jej vzít, vyčlenit z normálního prostředí a přinést do galerijního prostoru, kde se z něj stává objekt pozornosti diváka a výtvarné dílo. Já provádím menší či větší intervence do těchto předmětů a snažím se jim přidat další hodnotu a význam. Je to o tom, co všechno je schopen divák jako výtvarné dílo akceptovat a co ne.

Na výstavě jsem opakovaně od náhodných návštěvníků vyslechl, že Vaše skulptury zde zapadly jako by tu patřily odjakživa. Jak vnímáte propojení umění a architektury? Byl to záměr nebo svá díla přizpůsobujete prostoru při jejich instalaci?
Při výběru exponátů jsem téměř jasně věděl, kam kterou věc vzhledem k charakteru prostorů umístím – do prostoru ven nebo dovnitř, na omítnutou nebo obnaženou zeď. Pomohla mně k tomu dlouhodobá znalost prostředí kláštera při architektonickém návrhu jeho využití, ale i to, že jsem už jednou v podobně „syrovém“ prostředí vystavoval a trochu vím, jak spojení děl a prostoru funguje. Dobrá instalace pomůže dílům vyniknout a násobí jejich vnímání. Bez výrazného uměleckého díla si nedokážu představit žádné architektonické dílo nebo úpravu veřejného prostoru. Zejména některé současné soukromé interiéry, byť utvářené drahými materiály a povrchy postrádají jakékoliv výtvarné dílo , jediným objektem na zdech bývají většinou obří obrazovky televizorů a to mě dost mrzí.

Patří umění jen do galerií?
Určitě ne, jsme svědky masívnějšího pronikání umění do veřejného prostoru a to hlavně malby. Soše a památníkům jejich místo náleží už věky. Malba nebo nápisy formou grafitti se objevily už v 80. letech na Západě, dnes se objevují velkoplošné kompozice od renomovaných výtvarníků třeba v Brně, kde tvoří městský folklór ulice. Nečekané jsou také výstavy na bývalých veřejných WC, pražských dvorcích, v metru apod. Vystavoval jsem ve Zbrašovských jeskyních v Teplicích nad Bečvou a byla to zajímavá zkušenost. Mezi velmi silné zážitky pro mě patří výstavy objektů a instalace např. v terezínské ghetu nebo v industriálním prostředí.

Jak Vaši tvorbu vnímá vaše rodina či blízké okolí?
Myslím si, že to vnímají přiměřeně ke svému vztahu k umění obecně – tím chci říci, že pozitivně. Většina rodiny a přátel se pohybuje v těchto kruzích a cítím jejich podporu. Manželka si už pomalu zvyká na mou zálibu se kdekoliv hrabat v hromádce šrotu. Přátelé mně hodně pomáhají při instalacích a převozech výstav, poskytnou dopravu, jsou pro mě nepostradatelní.

Soustředíte se svou tvorbou na nějakou určitou skupinu diváků?
Nemířím na konkrétní skupinu, říkám si , že moje díla si najdou své diváky samy a že každý výtvarník si časem vytvoří svůj okruh příznivců. Možná to vyzní jako klišé, ale po osobní fázi práce v ateliéru chci výstavami navázat vztahy s diváky a komunikovat s nimi pomocí svých děl i osobně. Mám rád komentované prohlídky, kdy mohou tyto vztahy proběhnout.

Co plánujete do budoucna? Můžeme se těšit na další výstavu podobného typu?
Příští výstavu bych chtěl věnovat kresbě a malbě z posledních let. Koronavirová omezení způsobila, že jsem se uzavřel do sebe a mohl se více soustředit na výtvarnou a architektonickou práci. Imunitu posilující procházky za každého počasí mě poskytly uklidnění a uvolnění jako určitou protiváhu negativnímu vlivu pandemie na mou rodinu. V prosinci 2020 jsem zahájil projekt 1Kresba/1Den a přesáhl jsem číslo 100. Většinou se jedná o černobílé, tušové kresby a malby formátu A4, které jsem umísťoval na sociální sítě. Byla to taková terapie kresbou.

Co byste vzkázal mladším generacím, kteří, jak občas slýchávám, mají pocit, že vše dobré již bylo vytvořeno?
Tento skepticismus nesdílím a myslím si, že jak v ostatních oborech lidské činnosti, tak i v umění je stále co objevovat a výtvarná tvorba v širším pojetí má smysl. Připomeňme si jen kolik nových médií v širokém spektru umění vzniklo a vzniká – práce s novými materiály, se světlem, zvukem, sociální projekty Kateřiny Šedé apod. A vzkazem začínajícím umělcům by mělo být vytrvání a trpělivost. Nenechte se odradit dílčími neúspěchy, je to běh na dlouhou trať. Umění je řehole.