Zašovské sestřičky – seriál, díl II.
Rubriky : Místopis Zašová , Osobnosti , Poutní místo Zašová - Stračka , Společenský život , Zašová
Pokračování od Jožky Krůpy …
Shrnutí minulého dílu:
Zřizovatelem zašovského ústavu i majitelem všech souvisejících nemovitostí včetně polností byl Spolek sv. Josefa. Ten jako učitelky soukromé ústavní dívčí školy r. 1920 povolal do Zašové několik členek Kongregace školských sester de Notre Dame. Smlouvou z r. 1939 pak přešel celý ústav se vším majetkem do vlastnictví kongregace.
Pokračování:
Již v roce 1940 byl rozšířen starobinec, který ústav rovněž provozoval, a sestry zde nově otevřely i mateřskou školu. V roce 1942 Němci zakázali výuku na všech soukromých školách. Proto mateřskou školu sestry operativně změnily na „dětský útulek“ a ve školní budově provozovaly celoroční dětskou ozdravovnu. Po válce začaly znovu normálně učit a zotavovna fungovala pouze o prázdninách, ale již v roce 1949 byla soukromá škola i sirotčinec postátněny. V roce 1950 celý ústav zabírá stát a 13 sester je odvezeno do Bílé Vody ve Slezsku. Kvůli provozu starobince a hospodářství je zde zatím ponecháno 7 sester. V roce 1951 je zabrán i grunt. Zbylé sestry obývají budovu společně s již státním dětským domovem a domovem důchodců. V roce 1957 lidový soud ve Valašském Meziříčí rozhodl, že také ostatní polnosti a zahradu zabírá stát, námitka sestry vikářky je zamítnuta a k tomu všemu chce dětský domov (zvláštní škola) celý ústav pro sebe. Sestry žijí v neustálé nejistotě…
Domov důchodců je zde nakonec ponechán, a protože je nedostatek civilního personálu, mohou zde zůstat i sestry jako jeho zaměstnanci a pečovat o seniory. Až do roku 1965 se starají o domov důchodců v podstatě samy, pouze pod dohledem dosazeného správce. Na Vánoce 1965 přibyla do jejich péče 108 let stará babička – paní Marie Bernátková. (Podle Guinnessovy knihy rekordů byla od června 1968 až do své smrti 4. května 1969 v té době nejstarším žijícím člověkem na světě). V roce 1966 se počet seniorů zvyšuje ze 48 na 100 a k dalšímu navýšení (až na 140 seniorů) dochází po roce 1969, kdy objekt opouští internátní zvláštní škola. V té době domov důchodců přibírá mnoho civilních zaměstnanců.
V době „pražského jara“ se zvláště prostřednictvím sestry Marcely mohla kongregace alespoň na chvíli a okrajově vrátit k práci s mládeží. Sestra Marcela vedla oddíl skautek „Světlušky“. Ve spolupráci s paní Marií Zátopkovou nacvičila divadlo Čarovný květ. V létě vyrazila s mládeží na skautský tábor. S nástupem tzv. normalizace byl však Junák opět zakázán. Sestra Marcela ještě žije (93 let) a na Zašovou vzpomíná:
„V kanceláři fungovala sestra Judita. Také patřila do starší generace. Později ji vystřídala sestra Kalista. V kuchyni byly dvě řádové sestry, výborné kuchařky, sestra Kampiána a sestra Invencie, a ještě myslím dvě civilní kuchařky. O teplo se nám starala sestra Priska, topič, údržbář a šofér v jednom. O čistotu prádla usilovala v prádelně sestra Spinola. Měla na starosti i kostel. Tam jí pomáhaly dobré valašské robky. Byla zde ještě jedna sestra M. Eustella, která dokončovala své vzdělání na zdravotnické škole na Vsetíně. V bývalé škole pracovaly civilní ošetřovatelky pod vedením vrchní sestry Salomeny… Jsem ráda, že jsme nejen poctivě sloužily stařenkám, ale že jsme i v obci Zašová udělaly kus práce pro radost dětem i rodičům.“
Po rekonstrukci – 1941
Divadlo se s. Marcelou
V roce 1978 umírá mladá sestra Helena Princová (zmiňoval jsem ji zde v článku o smuteční obřadní síni). Poslední červnový den 1979 se musely i poslední sestry se Zašovou rozloučit a odstěhovaly se do Koclířova. Babičky a dědečci byli převezeni do jiných domovů důchodců, do oken budovy byly vsazeny mříže a do ústavu přišli noví klienti, pro které se mezi místními vžilo označení „ogaři z ústavu“. V těch slovech nebylo nic pejorativního. Naopak. Zašová se s nimi sžila a oni s námi. Byli zde doma. Ogaři v Zašové dospěli i zestárli a nebýt tzv. transformace sociálních služeb, mohli zde i dožít.
