Miroslav Borovička

Miroslav Borovička

OHLÉDNUTÍ ZA ZAŠOVSKÝM VARHANÍKEM MIROSLAVEM BOROVIČKOU (28.11.1926 – 4.12.2000)
 Varhany zašovského kostela se zapsaly také do paměti starší generace. V době, kdy na ně hrál hudebník a ředitel kůru Arnošt Borovička (1891 – 1950), musely se ještě šlapat měchy. To byla práce ministrantů. Měchy krásně funěly, ale muselo se dávat pozor, aby píšťalám nedošel dech, to hned začaly tóny královského nástroje kolísat.
V roce 1992 byly původní varhany v zašovském kostele nahrazeny novými, mají 1772 píšťal, 30 pedálových a 58 manuálových kláves a elektrické dmychadlo. V roce 1996 seděl za královským nástrojem zašovského kostela varhaník Miroslav Borovička. V roce 1950 se po smrti svého otce Arnošta stal varhaníkem, také působil jako regenschori, učitel hudby a kapelník. Po skončení podvečerní mše jsme zůstali v zašovském kostele sami. Chvílemi zněla hudba, pak jsme si povídali.
„Varhany jsou královský nástroj,“ řekl tehdy varhaník Miroslav Borovička. „Zejména v chrámovém prostředí s dobrou akustikou zní skladby Sebastiana Bacha, Césare Francka a Ference Liszta neobyčejně vznešeně.“  

 Miroslav Borovička byl v té době už varhaníkem druhé generace. Vše vlastně díky náhodě. Jeho otec Arnošt Borovička pocházel z pekařské rodiny v Brankách a jako nejstarší měl převzít řemeslo. Při kosení trávy mu však jiný sekáč přeťal kosou lýtko, což ho vyloučilo z namáhavé fyzické práce. Pekařinu převzal mladší bratr. Arnošt se vyučil nejprve muzice, pak také obchodním příručím. Přestěhoval se z Branek do Zašové, kde vedl obchod, vyučoval hudbě, skládal písničky, řídil kapelu, pěvecký sbor a také varhaničil v místním kostele. K jeho skladbám patří například Valašská vánoční mše, kterou v zašovském kostele uvedl. „Vystudoval jsem obchodní akademii,“ vzpomínal tehdy v roce 1996 Miroslav Borovička. „Pracoval jsem v kancelářích nejrůznějších firem. Hru na hudební nástroje mne naučil otec, nejprve klavír, housle a varhany, pak jsem zvládl také harmoniku, klarinet, saxofon, kytaru a kontrabas. Jako muzikant jsem si v roce 1948 odkroutil základní vojenskou službu u posádkové hudby v Hranicích. Vojáci si na mne znovu vzpomněli v lednu 1953 a jako syn živnostníka, i když v té době už byl otec po smrti, jsem si musel mimořádně odkroutit dalších třináct měsíců u PTP. Po návratu jsem pracoval v nábytkářském družstvu. Tehdy si na mne vzpomněl pan Lidický, který v hudební škole ve Valašském Meziříčí zřizoval harmonikové oddělení. Tam jsem působil 19 let, až do doby, kdy jsem i odtamtud musel kvůli náboženství odejít. Varhaničení jsem v zašovském kostele převzal po otci v padesátém roce a už jsem u varhan zůstal. Vlastně jsme byli muzikantská rodina. Se čtyřmi syny jsme měli vlastní hudební skupinu. Přinášela mi ta práce potěšení, i když jsem musel mezi mladými skákat, jak oni pískali. Alespoň nezbýval čas myslet na to, kde mne s přibývajícími roky píchá, kde bolí. Podobně jako otec Arnošt, také jsem složil Vánoční mši a uvedl ji v místním kostele. Kromě toho jsem napsal také několik skladeb, ale většinou jsem dělal pro různé kapely aranžmá.“ A Miroslav Borovička si povzdech, že další varhaník v muzikantské rodině Borovičků ze Zašové zatím není. Podnikatelské tempo a ekonomické starosti nové doby vyžadují soustředit síly jiným směrem. „Možná některý ze čtrnácti vnuků,“ řekl tehdy v roce 1996 Miroslav Borovička. „Jeden z nich má hudební nadání a tak snad varhanická tradice zůstane v rodině zachována.“ Miroslav Borovička se narodil v Zašové 28. listopadu 1926, zemřel 4. prosince 2000 ve Valašském Meziříčí. Působil jako učitel hudby, regenschori a kapelník. Také jako aktivní hudebník a poradce řady kapel. Skládal, upravoval a instrumentoval skladby pro různé soubory. Vedl kapelu Spektrum složenou z vlastních synů.  Spoluzaložil a řídil  Valašský Big Band. V Zašové byl nepostradatelným hudebníkem nejen v kapelách a v kostele, ale i v obřadních síních v Osvětové besedě, ve Valašském krůžku, i v okresním metodickém a poradenském sboru. Jeho náhlého úmrtí litovali nejen farníci, ale i kultury milovní občané ze Zašové, Veselé a okolí – zavzpomínejme na tohoto vzácného člověka!

(sb)