Tragédie ve Stračce
Rubriky : Dříve a nyní , Místopis Zašová , Poutní místo Zašová - Stračka , Společenský život , Zašová
V minulých článcích jsme si připomínali veskrze pozitivní výročí spojená s historií Zašové i Veselé. Bohužel historie s sebou ale velice často nese i události negativní, ba přímo tragické, a nemusí jít zrovna o válečné události či přírodní pohromy, nýbrž i o prosté nešťastné události. Ty přicházejí zvláště nečekaně – v našem případě si v pondělí 29. června připomeneme 170 let od tragédie ve Stračce.
Lokalita Stračka s pramenem tzv. Svaté vody je pevně spojena s poutní tradicí k milostnému obrazu Panny Marie Zašovské a legendou vážící se k záchraně rytíře prchajícího před nepřátelskými vojáky. Vyvěrající pramen údajně léčivé vody k sobě přitahoval poutníky od nepaměti. Popularitu a věhlas tohoto místa však začali výrazně a programově budovat teprve trinitáři v 18. století. Trinitářům imponoval zdejší mariánský příběh i vlastní řádová legendistika, podle které se zakladatelům řádu sv. Janu z Mathy a sv. Felixi z Valois poblíž studánky zjevil bílý jelen s červenomodrým křížem mezi parohy. Svůj zájem o tento prostor trinitáři doslova vtiskli do skal kolem pramene. Ještě v 19. století se měly na kamenech nacházet vyryté trinitářské znaky, jeden rozměrnější balvan dokonce nesl rytinu samotného jelena s křížem mezi parohy. Tento objekt byl patrně natolik ikonický, že podle něj byla nazývána celá lokalita dnešní Stračky i na nejstarší mapě Zašové (kolem roku 1816) „Beim weissen Hirschen“, tedy „U bílého jelena“.
Stračka se v 19. století nacházela prakticky na periferii obecní zástavby s jedinou v lese končící cestou. Pramen Svaté vody byl obklopen skalami a smíšeným lesem, které vytvořily podmanivou atmosféru doplněnou o zvuky prýštící vody a šum stromů, které zvláště v létě poskytovaly kýžený stín a chlad. Občas tento klid narušili poutníci, přitahováni léčivými účinky zdejšího pramene a kamennou kapličkou s prastarým obrázkem Panny Marie Zašovské. Podobně tomu bylo i osudného dne 29. června 1856. Tehdy na svátek sv. Petra a Pavla do Stračky zavítaly skupinky poutníků z Rožnova a Nového Jičína. Podle dobového vyprávění, v němž se zračí tehdejší nacionalistické třenice, se měli novojičínští chovat u pramene „velice pohoršlivě, odstrkávajíce hrubě ostatní poutníky svým známým ‚Geh weg‘.“ Někteří měli dokonce tančit a zpívat. Podle očitých svědků najednou „veliká skála nad hlučícími se pohnula vodorovně vlevo a vpravo a v okamžiku s ohromným rachotem sřítila se dolů a pohřbila pod sebou několik osob, mezi nimiž i kostelníka novojičínského.“ Podle dobových novinových článků se zhruba o půl třetí odpoledne uvolnil právě ten kus skály zvaný „Jelen“.
Počty obětí tohoto neštěstí se liší. Adolf Bayer ve svém díle O památnostech poutního místa Zašové uvádí 15 mrtvých a raněných. Je však třeba podotknout, že autor čerpal patrně pouze z tehdejších vyprávění, která byla s odstupem téměř padesáti let značně zkreslená (navíc uvádí chybně i rok události 1857). Novinové články (např. v Die Neue Zeit, Salzburger Zeitung, Illustrierte Zeitung, Wiener Zeitung, Klagenfurter Zeitung, Die Presse atd. v časovém rozmezí od 5. do 19. července 1856) stanovily počet raněných a zemřelých na 10 osob. Čtyři osoby zemřely na místě rozmačkány skalním blokem, přičemž dvě oběti se nepodařilo hned vyprostit a muselo se počkat až se kámen rozbije. Většina tehdejších novinových článků opakuje informace tu s větší, tu s menší úpravou. Zašovská matrika zemřelých uvádí k 29. červnu 1856 pouze tři zemřelé – Ferdinanda Taubricha (45 let, soukeník z Nového Jičína), Marianu Jaschke (17 let, ze Žiliny u Nového Jičína) a Josefa Kotziana (15 let, syn rožnovského pasekáře). Podle dobových novin měla štěstí v neštěstí čtrnáctiletá dívka, které se skalní blok zastavil u nohou, aniž by ji zranil. Oběti této tragické události byly pohřbeny do společného hrobu na starém zašovském hřbitově, který se tehdy rozkládal v místech nynějšího parčíku u poutního kostela. Ještě kolem roku 1900 měl být údajně kříž jejich hrobu opatřen plechovou tabulkou s malovaným výjevem neštěstí. Novojičínští pak v návaznosti na toto neštěstí posunuli svou pouť do Zašové až na neděli následující po svátku sv. Petra a Pavla. Taktéž areál v následujících desetiletích prošel řadou zásahů, které na jednu stranu pozvolna proměnily tuto lokalitu a na druhou stranu stabilizovaly mnohdy nestabilní bloky kamene. Podobné neštěstí by se tak nemělo opakovat. Jan Matyáš
